Vůbec první vzpomínku z dětství bych umístil zřejmě někam do mých čtyř let. Vzpomínám si, jak mě a mého bratra máma ukládá do poslete v ložnici našeho dolního domu. Byla to manželská postel v její ložnici a ukládá nás právě tam proto, že se měl co nevidět vrátit náš táta z hospody řádně zmožený alkoholem a bude binec.

Máma v tom smyslu asi něco říká, ale nepamatuji si, co přesně a vlastně nemůžu říct, že by vůbec něco říkala. Stejně tak si vybavuji křik a řinkot nádobí, když se táta konečně vrátil. Ani tady si ale nejsem jistý. Možná si to všechno jen vymýšlím. Třeba se vůbec nepohádali a nikdo nic nerozbíjel. Máma o Zdeňkovi vždycky mluvila jako o hodném člověku. Říkávala: Zdeněk byl hodný chlap, dokonce si s vámi hrál, (což se o jeho bratrovi říci nedalo), jenom kdyby tolik nepil.

Zajímavé je, že tenhle hodný chlap jednou v opilosti bodnul nožem mého dědu do břicha. Zdeněk, navrátivší se z hospody, si loupal jablko a děda za ním přišel a vytýkal mu cosi ohledně pití a krádeží peněz z kapes kolegů v práci. To neměl dělat. Synek ho ve vzteku bodnul právě tím nožem, kterým si loupal jablko. Rána nebyla hluboká, tak se vše ututlalo. Chybělo však málo a mohlo dojít k neštěstí. Jen si představte, kdyby Zdeněk namísto loupání jablka třeba zrovna sekáčkem porcoval maso. On takový sekáček zatnutý v lebce nelze přejít mávnutím ruky. Takový sekáček v hlavě těžko schováte a jen velmi obtížně vysvětlíte. Nehoda? Ale co vás nemá, pane.

Z té noci si vlastně bezpečně pamatuju jen tu postel, bráchu vedle a tísnivý pocit, který ve mně máma svým chováním vzbuzovala. Ani si nevzpomínám jestli si potom přišla lehnout za námi, ale asi ano. Kde jinde by spala? Táta spal na gauči v obýváku jako vždy, a tam jsme ho druhý den také našli s bolavou hlavou a žaludkem - jako vždy, a jiný otoman jsme neměli. Ještě samozřejmě mohla odejít do horního domu a spát u prarodičů, ale to není moc pravděpodobné. Jednak se nemusela s panímámou a jednak by nás tam s tím opilcem snad samotné nenechala. Takže určitě přišla k nám, akorát si na to nepamatuju.

Tak to je moje nejzazší dětská vzpomínka. Tátovými alkoholovými excesy bylo dle mámina vyprávění  prosáknuté celé mé dětství, stejně jako táta pivem ale kupodivu si na žádné jiné nevzpomínám. To, že nás ze školky vyzvedával v tak podroušeném stavu, že mu to nakonec museli zakázat a ke své velké nelibosti pro nás chodil náš o sedm let starší bratr, si také nevybavuju. Já si toho ve spojitosti se Zdeňkem vybavuju vlastně obdivuhodně málo, přesto že s námi žil do mých asi sedmi let. 

Máma to udělala fikaně. Nechala Zdeňka zbavit svéprávnosti, rozvedla se s ním a doživotně ho nechala internovat v blázinci. Tam také ještě před šedesátkou zemřel na nemoci způsobené nezřízeným životním stylem. Byl prvním ze tří bratrů, který odešel na věčnost a jedním ze dvou, kteří se nedožili šedesáti. Tím druhým byl Jan, můj pozdější otčím a ještě více pozdější biologický otec, který nikdy nepil ani nekouřil. Oba bratři se svorně dožili padesáti devíti let, ale zatímco Zdeněk se de facto uchlastal, Honza na to šel více od lesa a spáchal dvojitou sebevraždu.

Tak si říkám, jestli to nemá něco společného se mnou. Jestli jsem je k tomu nějakou temnou mentální silou oba nepřiměl. Není přece náhoda, že dva lidé, kteří se mě pokoušeli vychovat, zemřeli ve stejném věku a oba tak ošklivě.

A už jsem vám řekl, že máma je nesvéprávná od svých osmnácti let? Ne? Tak v příští kapitole.