Kapitola třetí - o mámě

Moje máma se jmenuje Marie. Má pěkné jméno, že? Škoda, že se dnes už tolik nepoužívá, protože třeba narozdíl od Boženy, která byla svého času také dost oblíbená, je Marie opravdu hezké jméno. Božena byla má babička z otcovy strany. Tak sorry, babi.

Máma se narodila jako první dítě mé babičce Marii a dědečkovi Gustavovi. Dnes by to do ní nikdo neřekl, ale narodila se jako úplně zdravé dítě. Ano, byla trochu podměrečná a babka jí musela zahřívat v pekáči v kamnech, neboť na vesnici porodnice nebyla. Máma se narodila v sanitce cestou do porodnice. Odrodil jí její vlastní děda, který v té době pracoval jako zdravotník u záchranky a shodou okolností v té sanitce seděl.

Druhou narozenou, jen rok či dva po ní byla její setra Majda, třetím Miloš, dej mů pánbůh lehkou zemi, a posledním Dáďa, neboli Dalibor. Ten přišel až s velkým zpožděním. Babička ho porodila skoro na stará kolena. Mezi Majdou a Milošem bylo ještě jedno dítě, ale bohužel to žilo jen několik málo hodin. Jak se nebožátko jmenovalo, to už si nepamatuji.

Když byly mámě asi čtyři roky, onemocněla dětskou obrnou. Hnusná nemoc ji zkroutila nohy, oči i jazyk způsobem, že se zdálo, že je konec. Naštěstí už v té době žily na tomto světě vědecké a lékařské kapacity, které se rozhodly to nevzdat a malou holku z vesničky na pomezí Jižní a Severní Moravy vykurýrovat ať to stojí cokoliv. 

A tam mámě začala anabáze, která vlastně nikdy neskončila, byť později to s obrnou mnoho společného nemělo. Podrobila se několika operacím očí, bolestivým rehabilitačním cvičením, dřinou a dřinou až do úmoru. Nohy a ruce jí doktoři srovnali obstojně, oči na výbornou, avšak jazyk zůstal svinutý v lůně svahilštiny či něčeho podobného. Vždy se výborně bavím, když zavolá někdo z telefonní reklamy z kterékoliv řiti, že nutně potřebuje mluvit s mou mámou (protože na ní má zrovna nutně číslo; mámě jsem telefony zvedal já, protože uši vedle jazyka jí vědátoři opravit také nedokázali - je silně nedoslýchavá od svých čtyř let). A já, když je máma poblíž, což posledních pět let už není, vždy řeknu: 

“Ale samozřejmě, předávám.”

A ze sluchátka se udivenému operátorovi ozve:

” Fndfkergfzh, khbabsgd h hfzw, shefzu?”

Ježíši, to je prča. Já chápu, že vy ji neoceníte. Já pokaždé.

Jsem totiž asi jediný člověk na světě, který mámě rozumí skutečně každé slovo. No tak dobře, každé druhé.

Ale vraťme se k jejímu pohnutému osudu.

Skončili jsme u toho, jak se kapacity z oboru lékařství rozhodly postavit osudu navzdory. To byli jediní lidé, kteří se k mé mámě opravdu chovali hezky. Vážně. Pak už nikdo.

Aby toho nebylo málo, protože nebyla “normální” rodiče se jí zřekli. Byla odejita do dětského domova a domů se dostala jen na Vánoce a prázdniny.

Sama však později zhodnotila, že to vlastně bylo dobře. Doma byla onuce, otloukánek. Ani splachovací záchod neměli, ani pořádnou koupelnu, jen necky do kterých bába jednou za týden ohřála vodu na kamnech a nahnala děti ke koupeli - ano všechny do jedněch necek. Potom prý tou vodou umyla nádobí, ale to si dle mého máma trochu vymýšlela. 

Zubní kartáček bylo neznámé zařízení, a menstruační vložky drahá zbytečnost. Ty máma samozřejmě potřebovala až později. Nedostala je, jen nastříhané hadry. 

Zato pokud už byla doma, od rána do večera makala jako barevná. O letních prázdninách od rána do večera na borůvkách, aby bylo na kšeft, když nebyly borůvky, byla jiná práce v domě a kolem něj, v zimě předvánoční velký úklid, nejlépe tak velký, aby vydržel až do velikonoc. 

Protože své sourozence vídala tak zřídka a oni sami se za ní na návštěvu zásadně nevypravovali, byli to pro ni v podstatě cizí lidé. Sestru nesnášela, protože byla problémová a své průšvihy často přenášela na mou mámu, nejmladší brácha byl skoro půl generační rozdíl, tedy pro kamarádění nepoužitelný. Jen Miloše měla ráda. Vždy ji před zlovolnou Majdou bránil. Jak se říká držel nad mámou ochrannou ruku.

Do domova pro děti se vracela ráda. Tedy mnohem raději než opačným směrem. Tam měla všechno. Sice sdílený pokoj, ale veliký, čas na učení, pravidelné aktivity jako bazén, tělocvična, hry s dětmi, splachovací záchod i sprchu. Tam měla dokonce svůj zubní kartáček na a později i vložky.

A teď k té nesvéprávnosti. Vidíte, jak se šlověk (dle vzoru miláááášek) rozkecá, úplně ztratí nit.

No prostě když bylo mámě osmnáct, tak ji z toho děcáku vykopli. Asi jim spotřebovala moc těch vložek. Nebo já nevím, sorry, předchozí větu beru zpět. Vždycky se rozzlobím, když na to myslím. Její táta Gusta se jí “ujal” a zaměstnal jí ve své firmě.

Jasně že nebyl OSVČ, tohle se dělo za tuhého kolektivismu, tuším někdy kolem roku 1963. Gustav byl mistrem v jedné nejmenované velké krejčovské značce tehdejší velkolepé pospolitosti. A protože byl Gustav patřičně ukovaný, našel toho správného doktora, aby z mámy udělal psychopatickou, hysterickou a samostatně zcela nepoužitelnou osobu. Zbavil jí občanských práv a tím navždy uvěznil v kruté mašinérii pravidly ne nepodobné nacistickým či dle libosti komunistickým lágrům. Máma dělala v jeho firmě (šila, uklízela, přenášela, balila, nosila svačiny - a sem si dosaďte, co chcete) zdarma, neboť jako nesvéprávná sice mohla vydělávat penízky, ale nesměla je dostávat. Zajímavá sociálně pragmatická filozofie soudruhy přivedená k legitimnímu životu. A fungovala!

A proto, když se za brankou baráčku Gusty a jeho ženy mihl stavební dělník Zdeněk, nejspíš už notně opilý, nicméně zjevně rozhodnutý dvořit se, máma bez váhání hrábla a brala všema dvaadvaceti. Ne, kecám, máma má fakt jen deset a deset. 

Sama mi tohle řekla. Ne že má dvacet prstů, že si ho vzala jen proto, aby utekla svým rodičům. A tak skončila na mělnicku s holou prdelí (dle jejích slov), opilcem a outěžkem, jenž se měl stát Marcelem.