Frea

Frea 1

 

Tmavá noc obklopuje místnost. Stín od lampy tiše bzučí, táhne se po prasklých zdech. Vzduch je studený, vniká do každé skuliny. Na posteli se choulí Frea, rozhozené vlasy, pohled ztracený ve vzpomínkách za kamennou zdí, která se jeví jako bariéra nejen fyzická, ale i mentální.

 

Leží na boku, její tělo napjaté, jakoby se mělo každou chvíli roztříštit. Srdce buší, mysl je prázdná, vyčerpaná. Další bezesná noc. Co by také čekala po měsících neviditelné dřiny? Lidi kolem se drží starých pravidel. Co vlastně dělá tady? A proč? Polkne, otře si slzu, která se jí už po sté koulela po tváři. Ticho... a pak hluboký povzdech. Potichu se zvedne a vykrade se z pokoje, proklouzne chodbou až ke schodům.

 

Velká síň rezonuje jejími kroky, jak slabě narážejí na dřevo. U krbu, kde oheň téměř dohasíná, se rozhodne přiložit. Po několika jednoduchých pohybech se plameny opět vznícení, jakoby věděly, co potřebuje. Oheň, co se vlní jako zklidněná voda, jí přináší klid. Klid, jaký už dlouho nezažila.

 

„Poslouchej,“ zašeptá kdosi. Srdce se jí rozbuší, v prstech brnění, dech se zrychlí.

 

Padá do propasti, ale to není bolest, ani smutek – je to jiný druh tepla, světla, něčeho, co pohlcuje, ale neubližuje. „Poslouchej!“ A náhle světlo, jako by všechny hvězdy spadly na zem a obklopily ji. Záře ukáže zahradu, prosluněnou jemným paprskem, který pohlcuje vše kolem svou láskyplnou přítomností. Z té záře vystupuje bytost. Frea cítí, jak její mysl snáší dolů.

 

„Vítám tě, malá vévodkyně z Breanu,“ říká bytost. Frea ztuhne. „Vévodkyně? Co to znamená?“ Pomalu přikyvuje, stále s otázkami, které nemůže vyslovit.

 

„Jsi dědičkou rodu. Možná pro vás ne mocného, ale pro nás velmi blízkého. Nevím, co všechno ti byla matka schopná říct…“

 

„Moje matka?“ Cítí, jak se jí zamotá hlava. „Co všechno skrývá?“

 

„Bojovala proti tomu, co ohrožuje naši zemi. Zlo, které ovládá vše kolem. Ty jsi vyvolená, aby to skončila. Proto jsem tě sem přivedl, abys ovládla svou empatii a překonala mentální bariéry. Uspěla jsi, dostala ses až sem.“

 

Frea cítí, jak jí srdce poskočí, jakoby něco pochopila. Ale stále, ne úplně. „Proč právě já?“

 

„Protože tvá matka byla stejně jako ty… nedočkavá.“ S těmi slovy se jí zamotá hlava. „Ona bojovala proti zlu, které ovládá vše. A teď jsi to ty, kdo musí dokončit to, co začala. Najdi to pod krbovou římsou ve velké síni. Po dvou dnech si získej své právoplatné místo. Až to uděláš, vezmi koně a jeď k zapadajícímu slunci. Cestou rozvíjej své schopnosti a věř svému instinktu. U stromu Mondeon najdeš…“

 

Bytost se náhle zastaví, její dech se zrychlí, Frea cítí, jak roste bolest. „Co se děje?“ A pak – prásk! Bolestné probuzení.

 

Všechno mizí. Srdce buší, jakoby chtělo vyskočit z hrudi. Slunce brzy vyjde a hrad se probudí s ním. Byl to sen? Ne, tohle už zažila. Cítila to. Zvýšená zvědavost jí nedá spát. Rychle vstane a začne prohledávat okolí. Když se dostane k místu, kde to podle snu mělo být, začne prozkoumávat krb.

 

Po chvíli zkoumání najde hrbolek. Pomalu ho zmáčkne a zjeví se skrytý prostor. Prsty se jí třesou, jak prozkoumává tajemství.

 

„Freo, co tam děláš?!“

 

Panický hlas jí přeruší myšlenky, vnitřní napětí vystřelí. Instinktivně schová nález do sukně. Muž už je blízko. „Nic, pane, jen se zahřívám.“

 

Muž se zamračí. Jeho pohled ji pročítá, její instinkt ji varuje. „Pojď ke mně,“ zašeptá, ale ona ví, že to nebude dobré.

 

„Omlouvám se, ale mám práci,“ řekne.

 

Muž se zlostně zamračí. „Říkám ti, pojď!“ Zavře se mezi nimi a Frea ví, že musí jednat.

 

„Ne!“ Odpoví pevně. Rudá energie vytryskne z jejího nitra, prsty pálí. Nezvládá to, ale rudá záře zasáhne muže do spánku. Kolísá a padá na zem.

 

Odejde. Vítězství. Pochopila to. Znechucení. A pak nic ji nezastaví.

 

Konec dne.

 

Po několika hodinách se probudí a hlava jí třeští bolestí, tělo má jak zdřevěnělé. Co se to stalo? Kde to jsem? Pomalinku se jí začínají vracet smysli. Vždyť…. Vyskočí a sykne bolestí. Rozedřená kolena od kamenů, na kterých ležela začala pálit. V tom uslyší klapot malých kopýtek. Přeci jenom to nebyl sen. Uvědomí si s úsměvem a pohladí jeho heboučkou srts. Šťouchne jí hubou do břicha a ucukne hlavou až mu spadne hříva přes oči. „Koukám mladíku, že si s tebou ještě užiju dost legrace.“ Zašeptá a podívá se do rohu místnosti, kde zlatavé světýlko odhalilo sedlo a uzdu. Venku je přivítá temná noc a Frea je tomu ráda, nerada by někoho potkala s jednorožcem. Věděla, že tohle své malé tajemství musí uchovat co nejdýl, protože království by jí smetlo jediným mocným útokem. Na tohle bude dost času poté až bude dost silná, aby se mohla veřejně postavit králi a lidem co vyvraždili na jeho rozkaz celou její rodinu. Při vzpomínce na text se jí vzteky roztřesou ruce. Svého nového přítele ustájí v polorozpadlé hájovně nedaleko jejich hradu, kam nechodí nikdo, protože se k tomuto místu vztahuje mnoho pověr. Velká síň byla poloprázdná. Hosté se asi vrátili zpět domů nebo si v některé z místností užívají, ale to bylo Free jedno. Muž z rána si jí všimne jako první a pak teprve její pán. „Kdes byla?!“ zahřmí pán a šedivé vlasy si odhrne z vrásčité tváře. „Pryč,“ odpoví mrazivě a pokračuje: „Pošli tohohle vypasence, můj pane!“ poslední slova ironicky zavrčí. „Co si to dovoluješ!“ zařve šedovlasý a malátně se zvedne s bičíkem v ruce. „Zkuste to, můj pane, ale před tím chci vědět něco, strýci!“ muž dopadne zpět do křesla a zbledne jako stěna. Druhý se udiveně podívá z jednoho na druhého. Frea jeho pohled vztekle oplatí a jeho zamrazí. Kolik toho ví? Projede mu hlavou myšlenka, jako ostří meče. Bez ohlédnutí se vyklopýtá z místnosti, opilost ho nějak záhadně opustila. „Mluv! Kdo je tu pánem? Jak to bylo s mou matkou?! Mluv ti povídám!“ zavrčí vztekle dívka a přistoupí k jeho křeslu. Jeho vodnaté oči se vyhýbají přímému pohledu. Frea si uvědomí, že neslyší jeho myšlenky, necítí z něho nic. Na okamžik jí to překvapí, ale pak si uvědomí proč tomu tak je. Přitiskne mu ruku na čelo. „Neboj se strýčku,“ zašeptá. Tělem jim projede blesk a zboří veškeré

 zábrany mezi nimi. „Řekni mi co chci vědět!“

 

---