Pohádka o Království bobrů a lidí

Pohádka o Království bobrů a lidí

 

Bylo jednou jedno království, které se pyšnilo svou moudrostí a pokrokem. Král Lidslav III., obklopen ministry, učenci a inženýry, plánoval, jak vylepšit své země. Trápilo ho, že vody ubývá, bažiny vysychají a pole se mění v prach. A tak dal vyhlásit, že kdo dokáže zadržet vodu v krajině, bude bohatě odměněn.

 

Z celé země se sjížděli moudří rádci a stavitelé. Vznikaly plány, rýsovaly se přehrady, kopaly se kanály. Týmy odborníků debatovaly nad správným sklonem, výpočty a ekonomickými dopady. Když už byl plán téměř hotov, někdo zvedl hlavu a zůstal zírat.

 

Tam, kde měl být slavnostně položen první kámen velkolepého díla, stála už hotová hráz. Pevná, důmyslná, skvěle umístěná. Voda se krásně rozlévala do nově vzniklých mokřadů, přesně tak, jak si lidé přáli.

 

„Kdo to postavil? Kdo předběhl náš slavný plán?“ rozčiloval se král a už se chystal obdarovat geniálního stavitele.

 

„No…“ ozval se rozpačitě ministr stavitelství. „Byli to… bobři.“

 

Král zbledl. Dvořané zalapali po dechu. Inženýři, co celé měsíce kreslili plány, začali hromadně omdlévat.

 

„Bobři?!“ zařval král. „Ti ušmudlaní tvorové, co kácí naše krásné stromy a vůbec nerespektují žádné královské vyhlášky? Tihle… tihle škůdci?“

 

„Ano, Vaše Veličenstvo,“ hlesl ministr. „Postavili to úplně sami. Zdarma.“

 

 

Efektivita bobrů:

 

Nešlo jen o jednu hráz. Bobři, ti malí čtyřnozí inženýři, neúnavně pracovali po celé krajině. Každá jejich stavba byla ekologicky dokonalá, samoregulační, adaptabilní. Na rozdíl od lidských přehrad se nikdy nezhroutila kvůli špatným výpočtům. Nevyžadovala údržbu. Nevedla k zadlužení královské kasy.

 

A bobři? Nestáli o granty. Nepořádali nekonečné schůze. Nestěžovali si na pracovní dobu. Nepsali na úřady žádosti o povolení. Prostě jen pracovali.

 

„Jediný způsob, jak by mohli být ještě efektivnější, je, kdyby k tomu psali závěrečnou zprávu a vedli porady o porádách,“ zamumlal král.

 

Lidé versus bobři:

 

Král si promnul spánky. Třicet milionů zlatých, které na stavbu připravil, mohlo zůstat v pokladnici. Voda byla zachráněna. Měl by být spokojený. Ale nebyl. Protože nebyl to on, kdo to vymyslel.

 

„To nejde,“ zamračil se. „Když to dokáže bobr, znamená to, že je chytřejší než my! A to přeci není možné! Jsme nejmoudřejší národ! Tohle prostě neuznáme!“

 

A tak král vydal nové nařízení: Bobři jsou škůdci! Jejich stavby jsou nežádoucí, jejich dřevožroutská činnost nebezpečná a hlavně – nejsou součástí našeho plánu!

 

Úřady vypracovaly Oficiální Strategii Likvidace Bobřích Hrází (OSLBH), schválila se dotace na Manuál Ekologické Náhrady Hrází, sestavila se Komise pro Lidsky Postavené Hráze, která navrhla pětiletý plán výstavby – přesně podle vzoru těch bobřích.

 

Tedy… pokud se do toho nepřipletou bobři a nepostaví je dřív.

 

Mezitím úředníci vydali zákaz „ilegálního bobřího stavebnictví“ a začali posílat hlídky, které měly bobří hráze rozebírat. Bohužel – vždy, když se druhý den vrátili, zjistili, že bobři je postavili znovu. Lepší. Odolnější. „Nezákonně inovativní,“ jak pravil královský prokurátor.

 

Absurdita závěru:

 

Když se po letech někdo krále opatrně zeptal, zda by si přeci jenom neměli vzít z bobrů příklad, pronesl slavnou větu:

 

„My jsme přece lidé! Ne nějaká vodní havěť! Když něco děláme, děláme to pořádně! A draze!“

 

A tak v království dál vládly lidská pýcha, úřednická byrokracie a přehnaná důvěra ve vlastní rozum – zatímco bobři dál pracovali pro přírodu, aniž by za to kdy čekali uznání.

 

 

Když se po staletích archeologové podivovali nad tím, proč království nakonec zaniklo, přišli s několika hypotézami:

 

1. Přečerpali své finanční rezervy na hráze, které nakonec nefungovaly.

 

 

2. Vodní zdroje vyschly, protože komise rozhodla, že bobři jsou problém.

 

 

3. Bobři, unavení neustálým bořením svých děl, jednoho dne prostě odešli.

 

…A s nimi i voda.

 

Pozdější studie ukázaly, že královští úředníci založili Agenturu pro přilákání bobrů zpět, ale projekt selhal na byrokratických překážkách. Přihlášku bylo nutné vyplnit ve třech kopiích, přiložit ověřený podpis a doložit, že žadatel není bobr.

 

A jestli lidé ještě někde nezaložili další komisi na vyřešení bobří otázky, dumají nad tím dodnes.

Ponaučení:

 

Pýcha někdy oslepí i ty, kdo by se mohli něco naučit.

 

Příroda zná řešení, která jsou jednodušší, než jaká si lidé vymýšlí.

 

Ne všechno, co nevzniklo lidským úsilím, je špatné.

 

Když vám někdo ušetří 30 milionů, neříkejte mu

 škůdce.

 

A hlavně – nikdy se nepouštějte do sporu s bobrem. On má plán. Vy máte komisi.

 

---