Poslední

Před předlouhým pádem stojím nahý. Svlékl jsem se.

Ano, snad ty terenky zůstaly viset na hubených bocích,

protože sundat je bych se sám bál.

Samá modřina a šrám.

Tělo kaple?

Cože, bože?

Ten blbec nikdy nemakal?

 

Stojím sám a stojím nahý, jen ty trenky odstávají,

stojím sám a nedoufám, že mluvíte mojí řečí.

Spodky o dvě čísla větší, jako vše v mém šatníku.

Jako strašák malých dětí, jako chrtče bez cviku.

 

Zírám na ten odraz vpředu, copak je to za nezbedu,

modřin více nežli kostí, sny se hroutí v zrcadle.

Prsa, oči zapadlé, a k tomu bolest, snad jen roky,

polykat poslední loky, strpět tělo uvadlé.

 

Já býval také dřevorubec a byl jsem na svou sílu hrd,

však celý život bez nároku, pro stálou lásku k tomu moku,

na odpustky, fuj! To radši smrt.

 

Možná jenom odraz stínu, který čeká na peřinu,

z kamení a kypré hlíny, to nejpelší na peřiny,

Pokrývku pro hloupé muže, pijáky a milovníky.

Dříče, lháře, romantiky.

 

Miluji tě, lide prostý. Hoď kamenem kdos beze viny.

Vydržím i tohle přece, byl jsem tu a velmi rád.

Nebe beru jako něco, o čem se dá povídat.

Nevěřím v něj, jsem jen prachem, co se prachem stane zas.

Nebojím se (tímhle strachem),

věřím ve vás, vás a zase Vás.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---