NEZNÁMÁ

ONA - Kapitola 1. 

Hvězdné přístaviště na planetě Veyra-9 pulzovalo životem. Stovky lidí se valily mezi nástupními terminály, zatímco obrovské transportní lodě přistávaly a zase odlétaly. Neonová světla reklam a navigačních tabulí se odrážela od kovových podlah, vytvářejíc barevnou mozaiku světel. Vzduch byl naplněný hlukem, oznamovací systémy hlásily odlety, lidé vedli hlasité rozhovory, zatímco automatizované stroje převážely zavazadla na svých magnetických drahách. Bylo to místo, kde se každý den křížily osudy tisíců lidí, většina z nich v neustálém spěchu za svými vlastními cíli.
Veyra-9 byla jedním z hlavních dopravních uzlů v této části galaxie. Obrovská metropole s mrakodrapy, které se tyčily až do mlhavé atmosféry, byla centrem obchodu, politiky i běžného života. Pod vrstvou moderních technologií ale ležela pravda. Autoritářský režim, kontrola každého pohybu a neustálý dohled bezpečnostních jednotek. Pro Sebastiana to bylo dnes jeho poslední přistání.

Loď AX-43 byla velká, moderní, ale Sebastian ji nikdy nepovažoval za svou. Byla to jen práce. Ještě včera mu zbýval jeden let, poslední výplata a dostatek kreditů na vlastní loď. Nyní již svoboda byla na dosah.

Sebastian stál v kabině a sledoval, jak se pasažéři pomalu vytrácí z jeho lodi. Nevěnoval pozornost odcházejícím, pomalu si balil své věci. A pak ji spatřil.

Mladá žena s dlouhými blond vlasy sahajícími ji do pasu právě scházela po nástupní rampě. Nesla si malou černou tašku, ramena lehce svěšená, jako by na nich nesla tíhu celého světa. Nebyla to její krása, co ho upoutalo, bylo to něco jiného. Něco v jejím výrazu, v tom, jak se pohybovala, jako by někam utíkala, ale zároveň neměla kam. Díval se na ní, na její téměř éterickou podobu a ona se v ten moment otočila.

Sebastian zadržel dech. Na zlomek vteřiny se jejich oči setkaly.

Byl to zvláštní okamžik, jako by se v tu chvíli zastavil čas. Hluk přístavu utichl, okolní davy zmizely a zůstali jen oni dva. Její pohled byl překvapený, možná zvědavý, ale rychle se z něj vytratil jakýkoliv náznak emocí. Sebastian cítil, jak se mu lehce sevřelo hrdlo. Chtěl něco udělat, říct, cokoliv, ale než se stihl pohnout, ona odvrátila pohled a zmizela ve víru davu.

Sebastian zůstal stát v kabině ještě dlouho poté, co zmizela. Jeho prsty automaticky přejely po ovládacím panelu lodi tak aby ji uspal, ale myšlenky měl úplně jinde. Kdo byla? Kam šla? Proč ho její pohled zasáhl tak silně? Předtím viděl tisíce lidí přicházet a odcházet, ale nikdy v něm žádný z nich nezanechal pocit, že by chtěl vědět víc. Žádná žena přeci nedokáže vzít jeho klid a jistotu. Ne jemu! Ne teď! Nebo?

Když opustil loď a vydal se do centra města, stále měl její obraz před očima. Procházel rušnými ulicemi, nasával atmosféru planety, ale v myšlenkách se pořád vracel k té chvíli. Nečekal, že ji ještě někdy uvidí, ale něco v něm mu říkalo, že ji musí najít.

O pár dní později se Sebastian procházel ulicemi hlavního města. Už nebyl zaměstnán, jeho nový život měl začít brzy, ale on sám chtěl mít pár dnů volno. Rozhodl se pro návštěvu zdejšího muzea a planetária v jednom.
Muzeum bylo jednou z dominant hlavního města, rozsáhlá stavba s elegantním designem kombinujícím hladké kovové pláty s obřími průhlednými panely, skrze něž proudilo měkké světlo vzdáleného slunce. Nacházelo se na okraji centrálního náměstí, nedaleko výzkumných ústavů a administrativních budov, a bylo jedním z mála míst, kde se dalo uniknout před shonem přeplněných ulic.
Pomalu vešel dovnitř.

Hlavní hala muzea byla obrovská, se stropy tak vysokými, že mizely ve stínech podpěrných sloupů. Původní architekti se snažili, aby prostor působil vzdušně a svobodně – ironií bylo, že ve společnosti ovládané autoritářským režimem byl právě tento dojem jen iluzí. Podél stěn se táhly holografické displeje s informacemi o galaktické historii, vývoji cestování vesmírem a významných událostech, které formovaly současnou civilizaci.

Jednou z největších atrakcí byla centrální kupole – planetárium, kde obří panoramatická projekce simulovala pohled na vesmír v ohromujících detailech. Bylo to místo, kde si člověk mohl připadat malý, ztracený v nekonečné temnotě, a přesto součástí něčeho většího. Sedadla planetária byla rozmístěna v kruhu kolem centrálního ovládacího pultu, odkud průvodci spouštěli různé přednášky a simulace.

Po obvodu haly se nacházely menší tematické sekce, interaktivní expozice s modely vesmírných lodí, výzkumných stanic a planetárních kolonií. Návštěvníci mohli skrze rozšířenou realitu nahlédnout do minulosti i budoucnosti mezihvězdného průzkumu.

Kromě toho muzeum nabízelo i umělecké instalace a velké kinetické sochy rotujících planetárních systémů, audiovizuální kompozice zachycující rádiové vlny přicházející z hlubin vesmíru a další fascinující exponáty, které přitahovaly návštěvníky nejen svou vědeckou, ale i estetickou hodnotou.
Sebastian se pomalu procházel muzeem, když jeho pohled zachytil pohyb mezi skupinkou návštěvníků. Něco ho přimělo zastavit. Ani nevěděl proč, dokud ji nespatřil.

Byla to ona.   

Poznal ji okamžitě. Nebyla to jen podoba. Bylo to něco v jejím držení těla, v tom, jak se pohybovala s jistou elegancí, jak lehce přejížděla rukou po displeji holografické expozice, když něco vysvětlovala skupině lidí kolem sebe. Bylo to absurdní. V přístavu ji zahlédl sotva na pár vteřin, a přesto si byl jistý, že je to ona.

Zůstal stát v povzdálí sledujíc, jak se pohybuje mezi návštěvníky. Tentokrát se neskrývala ve spěchu davu, byla součástí tohoto místa, pevná a klidná. Její pohled neulpíval na nikom konkrétním, ale byla v něm hloubka, kterou nedokázal popsat.

Nebyla to náhoda, že ji potkal podruhé. Nebo si to aspoň chtěl myslet.
Každé její slovo, každý pohyb, každé gesto se zdály být součástí nějakého dobře promyšleného rytmu, který dokonale zapadal do harmonického toku prostoru kolem ní. A přesto, i když se na ni díval, její pohled nezkřížil ten jeho. Byla součástí jiného světa, do kterého se nehodlal vměšovat.

Ani nevěděl proč. Cítil, že je to správné, že by měl počkat, až skončí svůj výklad. Možná to byla nějaká neviditelná hranice, kterou si mezi nimi vytvořil, nebo možná jen zůstával v povzdálí, protože byl příliš opatrný. Nechtěl nic urychlit, nechtěl být vnímán jako nějaký zbytečný narušitel. Její prohlídka skončila. Sebastian se díval, jak pomalu odcházela směrem ke vchodu do zázemí pro personál muzea. Jak mizí mezi dveřmi a záhy se ztrácí ve spleti chodeb a zázemí, kde se běžně pohybovali zaměstnanci. Neudělal krok. Nezavolal ji. Také jak. Vždyť ani neznal její jméno. Zůstal tam, na místě, přemýšlející o tom, proč vlastně jeho pohled stále spočíval na jejích zádech, proč neodešel nebo proč vlastně přišel.
V tomto okamžiku nebyl ani schopen si vzpomenout proč sem šel.

Sebastian si uvědomil, co se v něm děje. Poprvé si v myšlenkách přiznal, že o ní přemýšlí víc, než by chtěl. Bylo to něco, co se vkradlo do jeho vědomí nenápadně, ale nešlo to ignorovat. Předtím, když ji viděl v přístavu, nečekal, že se to stane. Teď ji ale viděl znovu, a teď už byla součástí jeho myšlenek.

Byl z toho zaskočený. Proč se mu tak vkradla do hlavy, když ji poznal jen krátce a vlastně ji vůbec neznal? Nebylo to nic konkrétního, jen ten pocit, že je v něčem neznámém, co je zrovna teď neuvěřitelně přitažlivé.