NEZNÁMÁ 2.kapitola

Sebastian vešel do svého pokoje, když se za ním tiše zavřely dveře. Před ním se rozprostíral pokoj s minimalistickým nábytkem, kde byl každý kout vybaven tak, aby byl co nejefektivnější, bez zbytečných ozdob. Byl to prostor, kde se mohl soustředit. Ale dnes nebyl schopen se soustředit na nic kromě ní. Záhadná žena, kterou potkal v přístavu, a nyní s jistým odstupem času ji potkal znovu.

Sedl si na postel a odložil tašku. Jeho mysl byla zpátky na poslední chvíli v muzeu, na tom, jak se její pohled na zlomek sekundy střetl s jeho na rampě, jak zmizela za dveřmi a zanechala za sebou nával myšlenek. Proč na ni pořád myslím? Uvažoval. Co to znamená?
Sebastian zíral na strop, ale žádná odpověď mu nepřicházela. Po celém těle cítil jakousi tíhu, jakýsi zmatek, který se vkradl mezi jeho myšlenky. To setkání v přístavu bylo jen náhodné. I když ta vteřina, kdy se jejich pohledy spojily, ho pronásledovala víc, než by chtěl připustit. Měl přece svůj život, svou cestu. Novou loď, vysněnou svobodu.

Zhluboka se nadechl a sáhl po své holokartě, na které měl uložený model lodi jež chtěl koupit. Bylo to tak jednoduché. Stačilo kliknout a byla by jeho. A přece jeho prsty váhaly. Půjdu dál! Nepotřebuji se zabývat něčím, co mě může zpomalit.

Začal přemýšlet o své minulosti. O tom, jak vždy uteklo všechno, co se mu zdálo příliš komplikované. O lidech, kteří ho přesvědčovali o nemožnosti jeho cílů aby ho drželi zpátky. A teď?  Teď to bylo jinak. Ta žena. Ta chvíle. Její pohled, její způsob pohybu. Všechno to v něm vyvolávalo zvláštní potřebu vědět víc.

"Co to je?" povzdechl si. "Tohle je absurdní."
Podíval se na loď, kterou měl vybranou již tak dlouho. Model TARPIAN, vhodná pro dlouhé cesty, rychlá a dost prostorná aby pojmula nákladní zakázky, kterými se chtěl živit. Byl to jen jediný krok, který znamenal, že se jeho život změní.
Jedno kliknutí. A na obrazovce se objevilo potvrzení nákupu. Loď byla jeho. Byla to úleva, která ho na moment naplnila. Teď už nebyl jen snílek, ale muž, který se opravdu rozhodl pro změnu.

Zhluboka se nadechl. Cítil, jak se mu tlak v hrudi pomalu uvolňuje, jak z něj spadla část zodpovědnosti. Ale i přesto mu v mysli zůstala ta nevyřčená otázka: Co vlastně teď?

Už nemohl udělat krok zpět. Loď byla jeho. Ale co s tím, co cítil ohledně té ženy? Půjde to nějak vyřešit? Nebo se bude muset obrátit a nechat to být?
Půjde to vůbec? Vždyť v jeho hlavě ji nyní patří každá myšlenka.
Zatímco se připravoval na nový začátek, myšlenky na ni už nemohl úplně zahodit. Ať už bude cokoliv, to, co se stalo mezi nimi, nezmizí tak snadno.
Sebastian zůstal ještě chvíli sedět na posteli, pohledem sklouzl na svou ruku, která stále držela holokartu. V jeho mysli se rozvíjel zmatek, který se zdál být stejně neodbytný jako její obraz. Proč se pořád cítí tak silně přitahován k něčemu, co nedokáže uchopit? Vždyť ani nezná její jméno. Všechno, co o ní věděl, bylo to, že v ní něco bylo. Něco, co ho dokázalo znepokojit, něco, co ho přimělo zpochybnit vlastní rozhodnutí. Vzít jeho vnitřní klid a rovnováhu.
Zhluboka se nadechl. Svoboda, kterou si slíbil, byla na dosah. Loď byla jeho. A přesto... Jakoby všechno, co měl, bylo najednou daleko méně důležité, když ho přepadl ten nevyzpytatelný pocit.

Vzpomněl si na svou přítelkyni. Byla to dlouhá léta, kdy spolu sdíleli každý okamžik. Milovali se, plánovali budoucnost, ale její nemoc to všechno vzala. Bez varování! Když přišla diagnóza, věděl, že jí ztrácí. Ale nebyl připraven na tu prázdnotu, která po ní zůstala. Ztráta byla tak hluboká, že nemohl v žádném vztahu hledat to, co bylo ztraceno. Každý nový začátek se zdál být jen bolestnou připomínkou, že někde v něm je stále ta díra, která se nikdy nezacelí.
Přijal svou samotu a naučil se žít s ní. Přesvědčil sám sebe, že to je to nejlepší.
Dlouhých sedm let to nebyl problém. A nyní? Sám nerozuměl tomu jak se to stalo.
Sebastian se stále díval na svou ruku, která pevně držela holokartu. Měl pocit, že jeho život se právě zrychlil, že jeho volba byla nevratná. Ale byl tu ten zvláštní pocit, který mu stále bránil se uvolnit. Byla tu ONA.
Nikdy nezůstal nikým pohlcený tak, jak to udělala ona. Vždy měl nad věcmi kontrolu. A nyní? Ta žena ho vytrhla z jeho zaběhnutého života. Byla jiná než všechny ostatní ženy, které kdy potkal. Nešlo jen o její vzhled, i když její krása byla ohromující. Bylo to něco v jejím pohybu, v její jistotě, v tom, jak každé její gesto působilo, jako by byla součástí něčeho většího než on. Byla témeř éterická a přitom tak reálná. Skrývala něco neuchopitelného, co ho k ní neuvěřitelně přitahovalo.
Znovu si vzpomněl na svou přítelkyni. Ta byla jiná, ale nebyla to ta samá intenzita, která ho nyní sevřela v hrudi. S ní to bylo jiné,  byla jeho součástí, byl to vztah, který se včlenil do jeho života a nikdy se neptal, co by bylo, kdyby. A pak přišla ta nemoc, a vše se změnilo v prach. Během několika málo týdnů stál opuštěný na planetě, která mu náhle přišla úplně cizí.
Odešel od všeho co znal. Bez rozloučení. Bez přípravy. S malým, poloprázdným kufrem, vybaveným jen nejnutnějším oblečením, strojkem na holení. S kufrem a dírou v nitru odcházel z místa které bral jako domov. Vše nechal za sebou.
Jen v krátké zprávě požádal svého přítele aby prodal co půjde a peníze si nechal.
Odcházel s vědomím, že se již nikdy nevrátí.
A nyní když měl uskutečnit to o čem dlouho snil a kvůli čemu vytrpěl spoustu ústrků,

sebezapření a to do čeho dal všechno své odhodlání tak najednou, je všechno úplně jiné než jaké to očekával.
Jeho velký, pevný plán měl náhle trhlinu, která nešla jen tak přejít.

Vzduch v místnosti byl těžký, plný ticha, které jako by pohlcovalo každý jeho myšlenkový pokus. A přesto, uprostřed všeho, co měl nyní na dosah se v jeho nitru objevovala neodbytná prázdnota.
„Co vlastně hledám?“ zašeptal si pro sebe, přičemž pohledem sklouzl zpátky na obrazovku, která stále ukazovala potvrzení o koupi lodi. Nový začátek který si sliboval, mu teď připadal jen jako prázdná náhrada za něco, co nikdy neměl. Nebo možná… za něco, co měl a ztratil.
Náhle se do jeho mysli vkradla jiskřička pochybnosti zda to co byl jeho cíl dává smysl.

Poprvé se setkal s myšlenkou, zda toto je to co hledal.

Ale proč nyní? Mohlo letmé setkání způsobit přerod v jeho vlastním nitru? Jak?

Znovu si připomněl v hlavě její pohled. Stále a stále si připomínal ženu kterou potkal a ve vteřině zase ztratil. Na to, jak všechno kolem ní jakoby ztrácelo barvy, jak se ztrácel v jejím pohledu. Bylo to jako okamžik v čase, který mu vytrhl kořeny. „Proč to pořád cítím?“ přemýšlel. „Vždyť je to jen žena, kterou jsem potkal na okamžik, ne delší než pár vteřin. Jen náhoda...“
Ale nebyla to náhoda. Sebastian začínal chápat, že to nebylo jen o ní. Bylo to o něčem mnohem hlubším. Něčem co v něm dlouho doutnalo. O něčem, co ještě stále neuměl pojmenovat a co nikdy nechtěl znovu probudit. „Utíkám...!“

„Utíkám...!“ zašeptal znovu, tentokrát hlasitěji, jak mu slova konečně začala dávat smysl. Utíkal. Utíkal před sebou samým. Před svou minulostí, před tím, co se mu stalo. Před bolestí, kterou nikdy nevyléčil, před prázdnotou, která za ním vždy zůstávala. Co vlastně hledal? Loď? Svobodu? Ne. To, co hledal, bylo zapomenutí. A teď, když to všechno začínalo být skutečné, uvědomil si, že to čemu utíká, není nic jiného než on sám. Jeho vzpomínky, city, a vlastně i jeho budoucnost.

Po letech v temnotě mu ta plavovlasá dívka zasvitla na cestu a ozářila to co mělo zůstat skryté.

Nádech. Výdech. Hluboký, dlouhý výdech. A pak mu z ůst vyklouzla ta otázka.

„Co teď? Co udělám s tím, co cítím? Jak tohle všechno zvládnu?“

Sebastian se natáhl na postel, zhasl světlo a přitiskl hlavu na polštář. Pokoj, který byl jinak tichý a temný, mu teď připadal příliš těsný. Všechno kolem něj začalo ztrácet význam.

Snažil se zavřít oči, myslel si, že možná najde klid v temnotě, ale její obraz se mu neustále vracel. Ta plavovlasá dívka, její pohled, ten okamžik, kdy ji poprvé uviděl na rampě. Byla jako záře. Měl ji v hlavě, ve všech myšlenkách.
Ležel tam, zhluboka dýchal, ale nemohl se zbavit její tváře. Jak se to stalo? Jak to, že zůstala tak silně zapsaná v jeho mysli? Jeho srdce bilo rychleji, jako by cítil, jak se něco v něm znovu probouzí. Nebyl schopný usnout. Každý nádech mu přinášel nové vlny myšlenek na ni. Co to znamenalo? Co si s tím počne?

A než se nakonec ponořil do spánku, zůstal s poslední myšlenkou na ni, na plavovlasou dívku, která mu teď vládla ve snech.