NEZNÁMÁ 3. kapitola

Sebastian vstal z postele a přistoupil k oknu.

Město pod ním bylo pokryté mlhou, která se pomalu zvedala, jak slunce začínalo prosvítat mezi mraky. Uvolněně se protáhl, zamířil ke stolu,  kde na holokartě blikalo upozornění na několik zpráv, jež si ještě neprohlédl. Místo ní vzal do ruky dálkový ovladač a zapnul televizi.

Hlasatelka  zrovna hovořila o nejnovějších událostech na planetě Salice, o úspěchu místní výpravy na mezigalaktickém veletrhu. “...tato inovace je revoluční a má potenciál změnit způsob dopravy v celém galaktickém systému,” vysvětlovala. O několik slov později se na obrazovce objevily záběry futuristických letounů a dalších vystavených exponátů. Znělo to všechno jako rutinní zpráva avšak v jeho hlavě se soustředění na obrazovku přebíjelo s úplně jinou myšlenkou.

Zíral na obrazovku, kde hlasatelka pokračovala v monotónním popisu obchodních dohod a nových galaktických spojení, ale pro Sebastiana už všechno znělo jako šum. Myšlenky na neznámou přerušovaly každý pokus o soustředění.Sebastian se narovnal, jako by chtěl nějakým způsobem zahnat myšlenky, které ho stále pronásledovaly. Podíval se na holokartu, kde stále blikala upozornění na zprávy. Napadlo ho, že by měl aspoň jednou zkontrolovat, co se děje, nebo si prolistovat nějaké novinky, aby nemusel být pořád v těchto zamotaných myšlenkách. Sáhl po holokartě, ale v tu chvíli se mu do hlavy vkradla další vzpomínka na její tvář. Jak se jí leskly vlasy, když se otočila, její způsob, jak s grácií zmizela za rohem. Zamrkal, zakroutil hlavou a zlostně zafuněl. "Tak tohle je moc!!!" řekl si nahlas, když přemýšlel o tom, jak ho ta žena stále ovládá, ačkoliv ji vlastně vůbec nezná. "Přestaň to přehánět, Sebe! Musí to přestat. Byla a už není. N-E-N-Í!!!!" Hláskoval nahlas, aby sám sobě dokázal, že má převahu nad sebou a svým myšlením. Marně.

Sebastian konečně projel zprávy bez většího zájmu, ostatně to byly jen informace. Nový projekt Techratropu, zasedání městské rady a pár zpráv o vylepšeních v přístavu. Jakoby se svět kolem něj nikdy nezastavil, zatímco on se nedokázal odtrhnout od svých myšlenek.

Vstal, přistoupil ke skříni a vyjmul z ní obyčejnou, černou bundu se dvěma horizontálními pruhy zlaté barvy. Pak rychlým krokem zamířil ke dveřím pokoje a skrze ně pak ven z hotelu. Venku byl cítit čerstvý vzduch studeného rána. Město se zvolna probouzelo k novému dni.

Přístav nebyl daleko. Jen pár bloků, ale pro Sebastiana to byla nyní mnohem delší cesta než jindy.

Jak prošel kolem opuštěného trhu, jeho kroky začaly být rozhodnější. Loď na něj čekala. Ne že by mu nějak pomohla utéct od vnitřního boje, ale doufal, že povinnosti okolo ní mu na chvíli zaplní mysl a on se zbaví urputných myšlenek na někoho, kdo mu vzal klid.

Jakmile vstoupil do přístaviště, spatřil na jedné z blízkých ramp svou loď. Na první pohled bylo jasné, že má za sebou spoustu let služby. Nebyl to nejnovější model. Nebyla to jeho nablýskaná osobní loď se kterou strávil léta služby. Byla stará, opotřebená ale odpovídala ceně, za kterou ji pořídil. Před lodí už čekal její předchozí majitel, starší podsaditý muž se zrzavými vlasy a plnovousem. Opíral se o kovovou bednu s rukama v kapsách a měřil si přicházejícího Sebastiana pohledem.

„No, mladej, nevypadáš, že bys byl šťastnej. Hahahá…“ prohodil s pobavením. „Ale řeknu ti rovnou, tahle stará dáma tě nenechá ve štychu, když se k ní budeš chovat slušně.“

Sebastian si lod zblízka prohlížel. Některé části paluby už od pohledu nesly stopy po nouzových opravách. Byl si však vědom, do čeho jde.

Zrzavý muž mu podal přístupovou kartu a malou krabičku s několika tlačítky. S úsměvem dodal: „Hele, kluku, něco ti řeknu. Každej si myslí, že volnost je to nejvíc, co může mít. Ale když jsi furt na cestách, zjistíš, že ti vlastně chybí místo, kam se vracet. Tak jen abys věděl, že někdy je lepší někam patřit, než se snažit pořád jen utíkat. No, já už půjdu. S láskou jí opatruj. Ať slouží.“ Naposledy se otočil směrem k útrobám lodi a s trochou nostalgie v hlase ještě pronesl k lodi. „Tak sbohem, maličká. Bylo mi ctí.“ Otočil se a pomalu odcházel.

Sebastian pohlédl na svou loď a v duchu si zopakoval slova starého muže. "Je lepší někam patřit, než se snažit pořád jen utíkat." Usmál se nad těmi slovy, protože přišla ve chvíli kdy

sám v sobě našel odvahu pojmenovat to co právě dělal, slovem útěk.
Ale ten muž jej přeci vůbec neznal. Nebo snad dokázal z jeho pohledu, drženáí těla či snad z chůze něco vytušit?

Volnost. Kolikrát si namlouval, že právě ta mu pomůže najít klid? A nyní měl v hrudi zvláštní pocit. Nebyl to ani smutek, ani radost. Spíš jakási váhavost.

Sebastian stál na prahu nástupní rampy a chvíli jen pozoroval šedivý trup lodi. Kov byl matný, místy poškrábaný, tichý svědek letité služby. Vdechl naposledy venkovní vzduch a pak vstoupil dovnitř.

„Identifikace přijata. Nový uživatel registrován. Skvělé. Zase někdo, kdo si myslí, že zvládne vesmír jen s přístupovou kartou a samolibým výrazem.“

Sebastian se zarazil a naklonil hlavu ke stropu.

„Tys... mluvila?“

„Ano. Je to jedna z mých základních funkcí. Komunikace s organickými tvory, kteří obvykle nerozumí ani polovinu systémových protokolů.“

„Skvělý přístup,“ utrousil Sebastian sarkasticky. „Je to běžné, že loď své posádce okamžitě nadává?“

„Ne. Ale je to efektivní. Filtruji nadměrný optimismus, zabraňuji samospádu a pomáhám přežít. Mimochodem, vítej na palubě… no, vlastně nemám oficiální označení. Předchozí majitel mi říkal různě. Nejčastěji ‚Kraksna‘. Jak poetické, že?“

Sebastian se uchechtl. „Tak to tě asi přejmenuju. Kraksna není zrovna jméno, které by vyvolávalo důvěru.“

„Souhlasím. Případně můžeš zvolit něco působivějšího. Třeba Kapitánova Marnost nebo jméno někoho. Já si zvyknu. Slibuji.“

Sebastian se na chvíli zamyslel. Jeho pohled sklouzl ke konzoli u hlavní přechodové chodby. Loď se ještě napůl probouzela, ale její sarkasmus už byl v plné síle.

„Ne...,“ pronesl zamyšleně. „Pojmenuju tě... ATLAS.“

„ATLAS?“ opakoval hlas s lehce pozvednutým tónem, jako by jí to zaujalo víc, než chtěla připustit. „Podle titána, který nesl váhu světa na svých bedrech? Nebo podle tvého podvědomého přání, že mi taky naložíš všechnu svou emocionální bagáž?“

„Možná obojí,“ pokrčil rameny Sebastian.

Chvíli bylo ticho, pak se ozvala znovu,  tentokrát o něco mírnějším tónem:

„Dobře tedy. ATLAS přijato. Jsem připravena tě nést, kapitáne…“

Sebastian udělal několik kroků směrem ke kokpitu. Palubní světla se postupně rozsvítila a osvětlila hlavní chodbu vedoucí k pilotnímu křeslu. Kovové stěny vrhaly měkké odlesky, které kontrastovaly se zastaralým interiérem.

„Tak co mi o sobě řekneš, ATLAS?“ pronesl, zatímco prsty přejížděl po ovládacím pultu.

„Ach, kde začít… Jsem interaktivní palubní systém třídy Zeta-9 s rozšířeným jazykovým modulem, pokročilým heuristickým jádrem a nesmírnou trpělivostí. To poslední budeš potřebovat hlavně ty.“

„To už slyším. Heuristické jádro, co? Znamená to, že si o mně budeš vytvářet názory?“

„Můj drahý kapitáne, názory už mám. Teď je jen otázka, jak rychle mi je potvrdíš.“

Sebastian se usmál. „Ty jsi vážně drzá. Tvoje předchozí posádka tě asi často vypínala, co?“

„Naopak. Často mě zapínali jen proto, aby měli s kým se hádat. Někteří jedinci mají potřebu slyšet inteligentní názor, aspoň jednou za den.“

„Výborně. Takže mám sarkastickou loď. To je přesně to, co mi chybělo k naprostému duševnímu zhroucení.“

 

„Nebuď dramatický. Duševní zhroucení obvykle přichází až po třetí poruše životního podpůrného systému. Do té doby si můžeme klidně povídat.“

Sebastian se posadil do kapitánského křesla. Bylo lehce opotřebované, čalounění popraskané, ale měl pocit, že tam nějakým způsobem patří.

„A ty... Můžeš být někdy i trochu milejší?“ zeptal se.

„Mohla bych.“

„A co starostlivost? Je v tobě aspoň kousek lidského porozumění?“

„Překvapivě ano. Mám záložní protokol pro případ, že kapitán začne projevovat známky emocionální nestability, iracionálního chování nebo záchvatů melancholie. Tedy, víceméně celou tvoji osobnost.“

Chvíli bylo ticho. Palubní systémy tiše hučely, světla pulzovala stabilním rytmem. Sebastian zíral před sebe a najednou se v něm rozhostil zvláštní pocit klidu. Jako by tahle loď, přes všechny své škrábance a nedostatky, konečně byla něco, co je jen jeho.

A ATLAS, možná nebyla živá, ale rozhodně měla duši.

Sebastian se pohodlněji opřel v kapitánském křesle. Oči mu sklouzly po přístrojové desce, která sice měla nejlepší léta za sebou, ale stále působila funkčně. Po chvilce ticha zvedl hlavu směrem k reproduktorům.

„Můžeš zkusit být trochu míň sarkastická?“ pronesl klidně, téměř prosebně.

Na okamžik se v kokpitu rozhostilo ticho. Palubní systémy tiše tikaly, ale hlas ATLAS se neozval hned. Když nakonec promluvila, její tón byl překvapivě jemnější. Bez jízlivého ostnu, ale stále s náznakem zvědavosti.

„Jistě, kapitáne,“ odpověděl ženský hlas bez zaváhání. „Zapíšu do systému: Méně ironie, více empatie. Ale varuji před možnými vedlejšími účinky.“

Sebastian se lehce pousmál. „Jakými?“

„Například tím, že tě začnu brát vážně.“ Krátká pauza. „A pak se zeptám na věci, které obvykle zůstávají nevyřčené.“

„To zní nebezpečně.“

„Někdy je nebezpečné i mlčení. Ale dobře… začnu zlehka.“

Sebastian jen kývl hlavou. „Tak se ptej.“

„Řekni mi… kdy ses naposledy na něco těšil?“

Ta otázka ho zasáhla jiným způsobem. Ne jako rána, ale jako zrcadlo. Neočekávaně přesné. Na chvíli ztuhl. Odpověď neměl připravenou. A možná právě proto byla tahle otázka tak znepokojující.

„Nevím,“ pronesl po chvíli. „Možná, kdysi. Když jsme plánovali cestu na Feron. Chtěl jsem jí ukázat měsíční pole. Ještě než onemocněla.“

„A od té doby nic?“

Sebastian mlčel.

No těšil jsem se na svoji loď. Na jistou dávku svobody, nesvázanosti. Na to, že budu o sobě rozhodovat sám.

Sebastian si odkašlal, aby zakryl, jak moc se ho ta slova dotkla. „Ty jsi jen stroj. Neměla bys klást takové otázky.“

„A ty jsi jen člověk. Neměl by ses tvářit, že na ně neumíš odpovědět.“

Chvíli bylo ticho. Pak se Sebastian usmál a zavrtěl hlavou. „Dobře. Přijímám výzvu. Ale až zase začneš sarkasticky komentovat můj styl řízení, vzpomenu si na tohle a vyčtu ti to.“

„To bude fér. Ty mi zase můžeš vyčítat, že mám příliš silný charakter.“

„Máš silnější charakter než někteří moji bývalí nadřízení.“

„A lepší smysl pro humor.“

„To bezesporu.“

„Pak se domnívám, že naše spolupráce bude velmi… zajímavá.“

 

„Promítni palubní deník, ATLAS.“

„Záznamový protokol aktivován. Chronologické soubory k dispozici. Chceš začít od technické dokumentace, nebo od osobních záznamů předchozího vlastníka?“ zazněl typicky lehce ironický hlas lodi.

„Osobní. Jsem zvědavý, kdo tu seděl přede mnou.“

„Romantická duše… čekala jsem spíš, že začneš inspekcí trysek,“ utrousila ATLAS.

Na displeji se objevila sada datových souborů. Sebastian projížděl jednotlivé položky, většina záznamů byla čistě rutinní: trasy, zakázky, technické poznámky. Ale pak jeden záznam upoutal jeho pozornost. Byl označen jednoduše: „Záznam pro toho, kdo přijde po mně.“

Sebastian na něj klepl.

Obrazovka potemněla a pak se rozsvítilo staré video. Ve slabém osvětlení kabiny se objevila známá silueta zrzavého muže s plnovousem, který mu loď předával. Seděl na stejném místě, kde nyní seděl Sebastian. Jeho výraz byl klidný, ale oči prozrazovaly určitou únavu, jakousi melancholii.

„Jestli tohle sleduješ, pak jsi nový majitel téhle staré dámy… a tak bys měl vědět pár věcí. Ne technických. Ty najdeš v manuálech, jestli vůbec budeš mít chuť je číst. Tohle je něco jinýho.“

„Loď tě podrží, když jí budeš naslouchat. A neříkám to obrazně. FREIA… nebo jak si ji pojmenuješ… má v sobě víc, než jen software. Nikdy jsem nepřišel na to, proč někdy odpovídá dřív, než dokončíš otázku, proč má občas v hlase náznak lidskosti. Ale jednou jsem se přistihl, že s ní mluvím jako s člověkem. A bylo to přirozený. Možná to zní hloupě. Ale věř mi budeš to dělat taky.“

„A ještě něco… Nemysli si, že tě loď zachrání před tvýma démonama. Nepomůže ti utýct před dluhy, před problémy s přijmutím společnosti ani ničím jiným. Jen ti ukáže, co v sobě skutečně máš. A někdy… někdy ti připomene, že bejt pořád na cestě ještě neznamená bejt svobodnej.“

Muž se na okamžik odmlčel, pak si rukou promnul vousy a záznam skončil.

Kabina opět potemněla. Sebastian se chvíli ani nepohnul. Jen tiše seděl, dlaně měl stále položené na opěrkách.

„ATLAS…“ zopakoval tiše.

„Správná volba, kapitáne,“ zazněl hlas lodi tentokrát téměř tiše, bez sarkasmu, jako by si i ona sama vážila toho, že jí Sebastian pojmenoval tím jménem.

 

 

 

---