NOVÝ JULES VERNE

Autor: Josif Brodskij

I.

Linka obzoru táhne se v dáli, rovná jak svíce

Profil Ference Liszta do vln korvety příď vykrajuje.

Skřípot lan. A nahatá opice

právě s křikem z kabiny biologovy vyskakuje.

 

Kolem plovají delfíni. A jak kdosi už kdysi řekl,

tohle houpání vydrží leda tak lahvice v baru.

Celou pointu vtipu vítr kams na stranu smetl,

kapitán pěstmi chce na stěžni ukázat, jakou má páru.

 

Tu a tam z budky pro posádku ozvou se tóny Brahmsova díla.

Telegrafista kompasem kroutí, mudruje nad tím, kam pádí

přímá linie kursu. Střela pohledu triedrem o prostoru prozradila,

jak rychle se mísí vše vpředu s tím, co zůstalo za naší zádí.

 

II.

Čím liší se pasažér od námořníka?

Hedvábného prádla vláním,

i podmínkami stravování,

i tím, že nesmyslné dotazy dokola pořád říká.

 

Čím liší se námořník od důstojníka?

Tím, že mu epolety schází,

i počet prýmek se mu srazí,

a že má nervy jak provazy, když to s ním jen-jen smýká.

 

A co schází důstojníkovi ke kapitánu?

Nášivky, pohled, jenž vyvolává mráz,

Též foto Blanche, či Françoise,

i četba „Kritiky čistého rozumu“, Maupassanta a „Kapitálu“.

 

Čím liší se kapitán od admirality?

Že osaměle myslí si myšlenku: tady tu

a také jistým odporem k blankytu

a vzpomínkami na předlouhý víkend na panství svého tchána zabitý.

 

A jen koráb s korábem jiným si nejsou cizí

Neboť když je koráb vlnami kolébán,

Pak vypadá zároveň jako strom, nebo kormorán

Když mu pod nohama země pomalu mizí.

 

III.

(Rozhovor ve společenské kajutě)

 

„Jistě, arcivévoda je dobytek! Však dojde-li k rozebrání

skutků jeho, lze přiznat mu i něco zásluh…“

„Otroci soudí své pány. Otroctví soudí zas páni.

Jaký to osudový kruh!“ „Ne, to je jen záchranný kruh!“

 

„Jaké to výtečné sherry!“ „Celou noc jsem nemohla usnout!

Tohle příšerné slunce: spálila jsem si záda.“

„…a když se otevře průtok? Četl jsem, že průtok je častá vada.

Jen si představte, že vznikl průtok a loď teď chce s námi ke dnu klesnout.

 

Již jste se někdy topil, důstojníku?“ „Zatím ne, však žralok mě kousl, jak se ví.“

„Opravdu? Zajímavé… a teď si představte: průtok… a voda už zebe“.

„Možná jen to dostane na palubu tu dámu z kajuty 12-b“.

„Kdo to je?“ „Dcera generálního guvernéra, která se na Curacao plaví.“

 

IV.

(Rozhovory na palubě)

 

„Já, třebas profesor, také jsem v mládí snil

že objevím nějaký ostrov, zvířátko, či snad neznámé bacily.“

„A co vám v tom brání?“ „Věda je nad mé síly.

A navíc: třesky-plesky.“ „Prosím?“ „E-ech, i kov už hanbou by shnil.“

 

„Ostatně, člověk – co je vlastně?! Není víc, nežli komár!“

„A poslyšte, monsieur, máte vy gumu na Rusi?“

„Přestaňte, Waldemare, on kouše, ten Waldemar!

Nezapomeňte, že jsem…“ „Sestřenka prominout musí.“

 

„Poslouchej, kámo?“ „Co je?“ „Co je to támhle v dáli?“

„Kde?“ „Na pravoboku.“ „Nevidím.“ „Á, tam!“ „Ty roviny?

Vypadá to jak velryba. Je to do čeho zabalit?“ „Ne, jsou tu jen noviny…

Ale vždyť se to zvětšuje! Podívej se na to, zdali…“

 

V.

Moře je daleko zajímavější než země.

Ba i zajímavější, než všechna kdyby…

Zvenčí, jak zevnitř. Ryby

než hrušky jsou zajímavější stejně.

 

Na zemi čtyři stěny a nad nimi střechu máme.

A strach nám nahání vlk anebo taky méďa.

Medvěd ostatně méně, neboť mu „Míša“ říkáme.

A kdo má dostatek fantazie, pro toho je to „Feďa“.

 

Nic takového však v moři nevzniká.

Velryby, jak je původně zvykem,

se jméno „Borja“ nijak netýká.

Lépe je zvát ji „Moby Dickem“.

 

Moře je plné překvapení, některá jsou i nepříjemná.

Mnohých z nich příčina se sotva najít může:

nesvádějme to na Měsíc, to skvrnité místo jemné

ani na zlou vůli ať ženy, anebo muže.

 

Krev mořských tvorů je studenější než naše. Jistá

hrůznost jich vzhledu nás děsí i když jsou v rybárně vystaveny.

Nám sotva by „zákon džungle“ byl znám, kdyby Darwin se potápěl v ta místa,

nebo bychom aspoň do něj vnesli podstatné změny.

 

VI.

„Kapitáne, tady někde se potopil „Černý princ“

za nejasných okolností.“ „Telegrafista Benz

nechť jde ihned do své kajuty a trochu si schrupne.“

„A v těchto místech též ruský „Vitjaz“ zjistil, že brzy rupne.“

„Telegrafisto Benzi! Myslíte snad, že já

žertuju?“ „Za okolností neja…“

Korveta už se neúprosně blíží.

Za její zádí Evropa, Asie, Afrika, Starý a Nový svět se kříží.

Každá plachta vyhlíží zboku jako otazník.

A prostor si odpověď střeží.

 

VII.

„Irino!“ „Ano?“ „Koukni se, Irino, co tu je…“

„Vždyť já spím!“ „Nevadí. Koukni, co to tam je?“ „Ale kde?“

„Tady v průzoru!“ „Jo tady? Já myslím, ponorka tam pluje.“

„Ale vždyť se to kroutí…“ „No a co? Ve vodě

všechno se kroutí…“ „Irino!“ „Kam mě to táhneš, vždyť jsem nahá!“

„Jen se podívej na tohle!“ „Netlač mě tolik ke kraji!“

„No, koukám… kroutí se, co je to? Aha!

Vždyť je to obrovská chobotnice! A leze k nám! Nikolaji!!“

 

VIII.

Moře je navenek mrtvé, ale ano,

je plné obludného života, což není dáno

zjistit nikomu, kdo neponoří se na dno.

 

Což můžeme potvrdit i vlečnou rybářskou sítí.

Nebo pleskáním vln, jež zrcadlo matné zachytí

trochu jak záhyby deky, které můžeme zříti.

 

Nahoře, na hladině, tam člověk může plout jako šíp.

Ale pod vodou mu rychlost klesá daleko líp.

No a pojednou se mu chce pít.

 

Tam pod vodou, se suchem v krku, když nemůžeš zpátky,

tam se život může zdát zatraceně krátkým.

Tam se člověk může stát už jen batyskafem vratkým.

 

Z úst bubliny začnou vycházet časem.

Oči se oslní něčím, jak ranním jasem.

A v uších: raz, dva, tři zní nějakým lhostejným hlasem.

 

IX.

„Drahá Blanche, píšu ti z útrob obrovské chobotnice.

Je to zázrak, že tvé foto a psací potřeby zůstaly celé.

Je tu vlhko a dusno. Je nás tu ostatně více:

Vedle mě jsou dva divoši a hrají oba na ukulele.

Nejhorší je ta tma. Když hodně napnu oči,

rozeznám nějaké oblouky a klenby. V uších to duní jak drak.

Zkusím zjistit, jak se jí trávicí systémy točí.

To je jediná cesta na svobodu. Líbá tě Tvůj věrný Jacques.“

 

„Nějak tak bylo v lůně… Leč zaplaťpánbůh za chobotnici.

Vždyť jsem se mohl i utopit, nebo žraloku padnout do papuly…

Všechno se teprve ukáže. Divoši, žel, nejsou moc pomocníci:

na každou moji otázku odpovídají: „Huli-huli.“

Všude kolem jsou nekonečné, kluzké, klikaté tunely.

Tajemný, propletený systém, co nemá ani jméno.

Asi už blouzním, ale včera jsem u své cely

potkal někoho, kdo si říká „Kapitán Nemo“.

 

„Zase ten Nemo. Pozval mě na návštěvu. Šel

jsem. Říkal, že vypěstoval tuhle tu chobotnici.

Jako protest proti společnosti. Rodinu prý měl,

ale žena prý – atd. Nezbylo mu nic více.

Pak říkal, že svět se ve zlu topí.

Chobotnice (domácky: Chobka) jen trestá zatvrzelost,

pýchu a zlořád, který tu na Zemi lidé tropí.

A ještě řek, když zůstanu, čeká mě nesmrtelnost.“

 

„Úterý. Večeře u Nema. Měli jsme kaviár, víno

(to z „Prince“ a „Vitjaza“). Divoši obsluhovali,

ceníce zuby. A bylo dopovědíno

o nesmrtelnosti, též „Myšlenky“ Pascalovy a poslední věci z „La Scaly“.

Jen si to představ: večeře při svíčkách a kolem nás – chobotnice.

Vousatý Nemo s očima blankytnýma dívá se tence.

Srdce se svírá nad jeho samotou, jenž zřejmě neskončí více…“

(A tady končí dopis Blanche Delarue od poručíka Benze).

 

X.

Když loď nedopluje do konce určeného času

ani později do svého přístavu,

ředitel společnosti pronáší slova: „K ďasu!“

A admiralita se chytá za hlavu.

 

Oba se mýlí. Jak jim má být známou

celá ta věc? Zda racka vyslechneš-li?

Anebo žraloka s tou přeplněnou tlamou.

Usměrníš pastýřku, když ovcím velí

 

jít za sebou? Copak jsou ňáké stopy

v oceánu? To už je opravdivý

sen. Vítězství v tom, jak tropí

v boji se souší ta voda pravé divy.

 

V oceánu se všechno rychle děje.

Však trosečníky vlny dlouho trápí v dálce:

Ty třísky stěžňů, prkno, vše plné beznaděje:

Až nakonec tam nezbude už ani otisk palce.

 

A pak přijde podzim a po něm i zima.

Začne dout Scirocco. Tahleta pestrost nápadů

i z nejlepšího advokáta nakonec soudnost snímá

nádherou Slunce západu.

 

A začíná být jasné, že už není na co se ptát,

ani pomocí sonaru, ani vlastního hlasu

toho řetízku vln, jenž chce dál zlepšovat

krásu obzoru moře, ztrácející se v jasu.

 

Něco probleskne v tisku, jenž si vykládá, jak sám chce

fakta, kterých je, upřímně, co by za nehet vlezlo.

Jen žena, oděná v hnědém, chytne se za srdce,

aby na podlahu potom její tělo se svezlo.

 

Linka obzoru tříbí se. Ve vzduchu jód je znát.

Jenom něco se houpá daleko na vlnách.

Ňáký předmět bez jména. Zvon by měl zaklinkat

v Lloydových prostorách.

 

            1976

---