Střípky a střepy (3)

"EN", řekl jí ráno když si přišla do kuchyně pro čaj s mlékem, "večer kdyby se Vám to protáhlo, tak zavolej a já pro Tebe přijedu, jo?"
"To bys byl hodnej", řekla EN vesele.
"Můžeš klidně pozdě, já stejně dorazím od Krťy domů pozdě, on chce něco instalovat a vysvětlovat a znáš jeho tátu, toho budu učit jak se mailuje".
"Jasně!", ozvalo se z koupelny.
Měl zvláštní pocit. Žárlil, jak nikdy předtím. Nevěděl, co za tím vězí. Tolikrát šla EN pařit večer s holkama do nějakého baru poblíž nemocnice a nikdy tenhle pocit nepoznal. Spíš měl strach. Sotva se čas přehoupl přes jednu hodinu, chodil po pokoji jak lev v kleci a chodil naslouchat ke sluchátku telefonu od zvonků, jestli se neblíží její kroky. Když pak slyšel jak bouchly dveře, rychle vylézal na patro a dělal jakože spí. Poslouchal vždy jak se svléká ze zakouřených věcí a jde se sprchovat a teprve potom v klidu usnul.
Ale žárlivost necítil. A už to není v pořádku. Sám se několikrát na služební cestě ocitl "na hraně", ale nikdy nepodlehl. Když o tom tak přemýšlím, říkal si, můžu si za to sám. Kolikrát jsem litoval, že jsem to s nějakou nezkusil. Všechno se asi člověku jednou vrátí...
----
Když nainstaloval Krťovi notebooka a vysvětlil jeho tatínkovi princip internetu a praktickou práci s mailem, byl pozván na večeři. Neodmítl. V téhle rodině mu bylo dobře. Ale měl by jí nějak dát o sobě vědět. Připomenout se. Kdoví kdo tam bude z těch mladých chirurgů. Sakra! Měl by jí zaťukat na rameno a říct: "Pozor, tady někde jsem já a myslím na Tebe".
"Mohl bych si od Vás něco poslat?"
"Jasně..."
Našel na internetu nějaké vtipy a poslal několik SMS. První začal rádobyvtipně:"ROZHODL JS.SE,ZE DN.BUDES NEJVTIPNEJSI HVEZDOU VECERA A TAK POSILAM PAR VTIPKU." Poslal pak dva, které mu přišly aspoň trochu dobré. Z domova musím během noci posílat dalši, rozmýšlel. Jo, to zabere, spokojeně se usmál. Fakt nejsem blbej!
----
Odeslal vtipů celkem asi 5, blížila se jedna hodina a EN se neozývala.
Chodil do kuchyně a zpět, ale pak zvedl telefon a zavolal. Nikdo to nezvedal. zkusil to znovu a znovu. Konečně.
"Ano..." ozval se na druhém konci ženský hlas. Poznal Janču.
"Ahoj, tady je EM..."
"Ahój", rozplývala se Janča, "EN si šla zrovna pro pití a není tady, mám jí něco vyřídit?"
"Já klidně počkám až se vrátí..."
"Nech nám jí tady ještě, my se dobře bavíme...jé, už je tady, já ti jí dám"
"Ahojky EM, já pojedu tak asi za hodinku, nemusíš pro mě jezdit."
"Ale jo, přijedu.." řekl podrážděně,"když jsi se neozývala, pustil jsem se do práce a teď se mi nechce spát."
"Tak dobře, já se ti tedy ozvu, ano?", zavěsila.
Čekal do čtyř hodin a pak zavolal znovu.
"Prosím..."
Nebyl už slyšet ruch hospody, ale tichá hudba a tlumený zvuk, jako... jo, jako někde v pokoji.
"Tak co je... já mám strach, co se s tebou děje. Ty vůbec nemáš rozum..."
"Já už jedu, ano?".
Nevěděl co má dělat. Třeba jen šli k někomu domů pokračovat v pařbě, třeba... třeba...
Nevydržel to a šel čekat dolů do průjezdu. Jen co potmě seběhl schody, zastavilo před vchodem auto a EN vystoupila a šla ke dveřím. Vybíhal schody jak šílenec a jen tak tak to stihl, než rozsvítila na chodbě světlo.
"Jsi blázen, vo co ti jde? Snad se můžu jít bavit ne? Byli jsme v tý pizzerii v Benediktský, jak jsme byli jednou spolu. Běž spát, ať se uklidníš", zpražila ho hned jak vstoupila do předsíně.
Než přišla z koupelny, únavou usnul, a tak už jí nemohl říct, kde si byla "pro pití", když tahle pizzerie má normální obsluhu, nemohl se zeptat, před čím jí Janča kryje... Spal a tak neměl šanci přijít hned zkraje na to, že se oba stále víc chovají jako blázni a že je tu cosi, co by se mělo rozlousknout hned.

--pokračování (možná)--