.disclosure.

Petra mi při začátku služby předala dvě prostěradla a řekla, že je mám nachystat. Byla to jedna z těch staničních sester, co působí jistě. Na oddělení, kde nebyli pacienti, šlo pouze o to, získat si respekt mezi personálem. Mrtvé nelze nazývat pacienty - netrpí.

Sloužil jsem většinou víkendové služby a měl své rituály. Po příchodu do místnosti pro sanitáře, kde jsem službu trávil, jsem nastříkal dezinfekci na věci a místa, kterých jsem dotýkal nebo dotknout mohl. Nejdřív jsem pošplíchal dezinfekci parapet u okna, kam jsem pokládal jídlo a alkohol. Jednalo se o několik piv nebo litr vína. To byla dávka, která mi pomáhala služby zvládat.

Chystání těl k identifikaci jsem ještě nedělal. Nevěděl jsem, jak se u jejich odhalení chovat. Napadlo mě, že se bude jednat o delikátní záležitost. Měl jsem ukázat muži, v doprovodu kriminalisty, jeho zemřelou manželku a dceru, kterou před skokem vyhodila ze třináctého patra paneláku.

Nejdříve jsem vyvezl z chladící místnosti tělo ženy. Už si nepamatuji, jak vypadala, ani jaký měla výraz v obličeji. Nedokážu říct, jestli v něm zůstaly stopy po odhodlání zavraždit svoji dceru a pak sebe nebo po prožitku bolesti, než z ní vyprchalo vědomí. Podle odborníků pád z takové výšky nelze přežít.

Na dceru si vzpomínám. Jednalo se o dívku mladšího školního věku – mohlo jí být kolem šesti, sedmi let. Měla blonďaté vlasy, působila jako anděl. Jedna z jejich nohou byla polámaná a od těla téměř oddělená. Snažil jsem se ji k tělu připojit, aby celek působil přirozeně. Měl jsem za to, že je to součást mého úkolu: dělat věci lepší, než reálně jsou. Ukázat tělo dívky jejímu otci tak, aby obraz, který se mu vetne do mysli, byl co nejsnesitelnější. Což je absurdní, já vím: sama smrt dítěte je přece nesnesitelná. Obzvlášť v tomto věku a tímto způsobem. Díky nějakému myšlenkovému vzorci jsem se však nutil vytvořit z jejího polámaného těla dobrý tvar. Nejsem si jist, ale myslím so, že měla zkrvavenou hlavu. Možná prasklou lebku. Asi jsem jí smýval krev z obličeje – i to je možné. Říkal jsem si u toho: s touhle prací končím, tohle nemám zapotřebí. V nohách jsem cítil slabost, podlamovala se mi kolena. Vše jsem dělal mechanicky.

Vozíky s těly jsem postavil vedle sebe a zakryl je prostěradly. Zpětně myslím na to, jak neprofesionálně bylo soudní lékařství tehdy vedeno. Žádné školení sanitářů v tom, jak proces identifikace realizovat, jak se chovat k pozůstalým, jak připravit těla, co říct. Nebo jestli vůbec něco říkat.

Když se ozval nepříjemný zvuk telefonu, který i nyní aktivuje můj limbický systém (když jej někdy zaslechnu, sevře se mi hrudník a prožívám úzkost), protože po 5 let znamenal, že mě čeká setkání se smrtí, zvedl jsem se z pohovky a šel otevřít. Spatřil jsem dva muže, jejich vzezření jsem si neupamatoval. Vzpomínám si však na určitou obřadnost, s kterou jsem se od chvíle, kdy jsem mužům otevřel dveře, snažil chovat.

Vyzval jsem je, ať jdou za mnou do místnosti, kde byly vozíky se zakrytými těly. Kriminalista tiše vešel, za ním vstoupil do místnosti očividně otřesený muž. Čekal jsem na pokyny. Připadal jsem si jako kouzelník, který má provést své číslo. Nešlo však o zmizení bytosti, ale o prezentaci těl bez života. O ukázku mrtvých, ke kterým se muž emočně vztahoval.

Identifikace těla je prokázáním, že ten, kdo zemřel, je opravdu ten, o kom si myslíme, že je. A to nejlépe dosvědčí, kdo zemřelé osobně znal, kdo s nimi žil nebo často pobýval.

Když jsem dostal od kriminalisty pokyn, pomalu jsem z hlavy sundával prostěradlo, nejdříve z těla matky. Roli, kterou před smrtí zastávala, devalvovala svým činem. Těsně před svou smrtí se stala dcerovražedkyní. Muž dal kývnutím hlavy najevo, že se jedná o tělo té, s kterou zplodil dítě. Přikryl jsem je prostěradlem.

Kriminalista naznačil, že mohu předvést další číslo. Podíval jsem se na muže. Byl bledý. Měl jsem v rukou látku, za kterou se skrýval nejhorší výjev jeho života. Chvíle, která se mu bude patrně připomínat intenzivně v dalších dnech a měsících. Bude postupně méně a méně bolet, přesto se stane zásadním mezníkem jeho života. Něco mu připomene zápach formaldehydu, kterým bylo oddělení celé načichlé. Lednový vzduch a promoklý sníh v ulicích mu v dalších letech připomene, jak se cítil, když kráčel z této budovy. Jak se cítil, když si uvědomil, že tady se jeho krev zastavila. Jeho rod v těle před ním skončil. Skončila celá jedna větev, která se táhla až k němu. Neměl pokračování.

Když spatřil anděla, udělal několik kroků bokem a opřel se o stůl. Kriminalista se pravačkou dotkl jeho ramene. Snad aby mu pomohl nést jeho úděl. Tělo bylo identifikováno řečí otcova těla. Kriminalista mu dal chvíli, aby se vzpamatoval a pak s mu dal podepsat několik papírů.

Rozloučili jsme se mlčky. Prostě odešli. Obvyklé na shledanou se tu jaksi nehodilo.

Odvezl jsem těla zpět do chladící místnosti. Vrátil jsem se do místnosti pro sanitáře a otevřel jsem si pivo. Potřeboval jsem utlumit své zostřené vnímání.

Byla to jedna z mých posledních služeb.