12 tváří roku

Leden je dech na skle,

ostrá kostra stromu pod sněhem,

mlčí dlouho,

až bolí srdce, co chtělo jaro hned.

 

Únor je tichý plamen

v kamnech,

poslední záškuby zimy,

než jaro zaklepe na spánek.

 

Březen, ten šeptá do mokrých ulic,

že něco začne –

ale neřekne co.

Je naděje s promáčenou podrážkou.

 

Duben se směje,

i když prší,

hází světlem do kaluží

a učí nás věřit znovu.

 

Květen,

ten září světlem měkkého másla,

rozlévá se po loukách,

po ramenou milenců

a po polích snů,

které klíčí bez ptaní.

 

Červen je první pusa léta,

sladká, lepkavá,

z malin a smíchu,

co nechce skončit.

 

Červenec

voní po seně,

má v kapsách bouřky

a slunce, co zanechává stíny

ve tvaru našich přání.

 

Srpen dozrává do ticha,

už ví, že je konec na dohled,

ale ještě se drží

v písních cikád.

 

Září,

ten první škrt přes plán,

voňavý list a tíha batohu,

měsíc, co září,

ale studí na špičkách prstů.

 

Říjen rudne studem

za všechna nesplněná předsevzetí.

Spaluje se do zlata,

než spadne k zemi.

 

Listopad –

ten bolí nejvíc.

Je prázdný dům se zavřenými dveřmi,

kde ozvěna šeptá jména,

která nechceme slyšet.

 

Prosinec

chodí bosý po ledu,

nese svíčku

a mlčí –

protože ví, že slova někdy

jen ztlumí sníh.

 

A znovu –

leden.

A pak všechno znovu.

Ale vždycky trochu jinak.

---