Povídka mysli

     Pokoj  začouzený mlhou dýmu z nevyhaslých cigaret.

    Čtyři holé stěny oprejskané k nepoznání od miliónu stěn stejné choroby. Uprostřed toho všeho zmatku jen křeslo s černou barvou  na těle. Já usazen přímo v něm sedím nehybně. Jen ruka s další cigaretou určenou k mým ústům stává se náznakem mého života. Naproti mě okno s mříží z neonů. Po levé ruce pak dveře se zámkem lidské nenávisti. Myšlenky o mém životě staly se mi žalářem. Stále přemýslím o cíli své cesty. Žil jsem příliš nudným životem, než abych otevřel okno a vyvětral. Jsem uvězněn v tomhle žaludku smrti. Pomalu mě tráví. Tahle představa provází mě bílými dny. V těch dnech bloudím a hledám ztracenou chvíli, kdy se změnily barvy světa. Každou noc uléhám na své utuchající lože s pocitem nenaplněné iluze. Chci spát. Jsem unaven. Chci konečně usnout. Snad přijdou něžná křídla snu a já neprobdím další řvoucí noc, která kříčí, nesní & brečí. Je těžké vést svou mysl ulicemi. Ztráta růže z mé zahrady mě stále doprovází. Někdo odřízl jen květ a trny zůstali mi v rukách. Bolestí rozpíchaných dlaní se noc za nocí probouzím v mokré přikrývce mého potu. Jak krutá je láska, když zanechává jen nehojící se jizvy. Člověk ani v těch rozpáraných prstech neudrží vlastní život, který se propadá kamsi v nevšedním čase.  

     Stíny dnů a naříkající ticho v zádech. Dlouhé kroky. Běh. Utíkám za hranici jiných světů. Nesnáším reálné narušitele mé soudnosti. Věřím ve vinu svých vlastních činů. Zavraždil jsem vlastní bolest & strach z hořících ohňů. Vina neobejde se bez trestu.  Žádám trest nevyšší za mé hřichy, kterých nebylo málo. Jsem ďabel v očích nevinného dítěte. Nesmrtelný postrach svého okolí, jež chce konečně zřít svou smrt. Ukrývám své tělo před duší. Jsem příliš zbabělí, abych spojil tyto dvě nevidomé síly proti smrti. Jsou slepé bez mé pomoci. A já utíkám. V opojení drog hledám a v záři tmy nenacházím šlápoty, které zde nikdo nenechal. Existuje tedy osud, který vede moje tělo cestou života? Ne, je jen moje vůle, která s odbíjením hodin slábne.