Statistika

STATISTIKA

Jsem zvyklý, každý večer než jdu spát, osprchovat se, vyčistit  si zuby… Pak obejdu dveře (vchodové, garážové a ty na zahradu), jestli je všude zamčeno, zhasnu, jestli se někde svítí, načež se vrátím  do obývacího pokoje, kde šetrně vzbudím Marcelu, která zase usnula u televize.

„Marcelko, vstávej, jdeme spát,“ řeknu třeba a usměju se tomu svému vtipu. Marcela se také usměje, opře se na loktech a se slovy: „To jsou vtipy,“ sebou zase plácne na gauč. Jindy jenom tak zavrní a začne si pod hlavu muchlat polštářek, popřípadě cíp mojí košile, když si k ní přitom sednu, jindy neudělá nic. Podle nálady. A nebo také podle toho, jestli spí nebo nespí. Když spí, tak ji samozřejmě nebudím, ale pomalu ji podeberu rukama, přitisknu si ji k tělu a opatrně ji odnesu nahoru do ložnice.

Musím se snažit. Padesát pět procent žen by si po šesti letech manželství své muže za partnery na celý život už nevybralo. Alespoň statistiky to tvrdí.

Tak proč si je pak ale teda berou, krucinál. Když si někoho beru, tak snad musím počítat s tím, že to není na rok nebo na šest či kolik let! To vážně nechápu. Tak se snad nejdřív poznáme, zjistíme, jestli si budeme vyhovovat, a ne aby pak dodatečně zjišťovali, že se k sobě vlastně vůbec nehodí, což se nemuselo stát, kdyby se před svatbou jen trochu víc poznali, trochu víc se zajímali jeden o druhého a nemysleli pořád akorát na ten sex, který vůbec není to hlavní. Měli to udělat jako my s Marcelou: Nejdřív jsme se pokud možno co nejvíc poznali (před svatbou jsme spolu chodili neskutečných sedm let) a až teprve pak, když jsme vyřešili všechny otázky týkající se společného bydlení a podobně, tak teprve potom jsme začali uvažovat o tom, že bysme se mohli vzít.

Takto přemýšlím obcházeje dům. Rozsvěcím a znovu zhasínám světlo ve sklepě, abych se přesvědčil, že jsou garážová vrata skutečně zavřená. Pohladím našeho nového peugeotka 206 (už jenom dvě poslední splátky a je celý náš) a nerušeně ve své obhlídce pokračuju ke dveřím na zahradu.

Jsou odemčené. A tak toho využívám, abych na chvíli vyšel ven. Nadechuji se čerstvého nočního vzduchu. Třepetání hvězd v korunách našich mladých jabloní. Je to tak příjemné, až mi na tváři naskočí úsměv. Nechám ho blikat na tváři a pomalu vyjdu po schodech do bytu. „Marcelko, vstávej, jdeme spát,“ řeknu pak v obývacím pokoji své pokojně oddechující ženě. Když jenom tak lehce zavrní, poznám, že chce do ložnice odnést v mém náručí.

Ležíme vedle sebe. Marcelino klidné oddechování. Hvězdy, které jsem nasbíral na zahradě, promítající se mi na strop místnosti. V tom Marcela, patrně ze spánku, zašeptá: „Kájo, já ti musím-“

„Já tebe taky, Marci,“ špitnu a drobným polibkem na její spící tvářičku potvrdím svá slova.

Druhý den v práci:

On (šéf, náhle vchází): „Tak co?“

Ona (Marcela, poplašeně vzhlédne od papírů rozestlaných po stole): „Co?“

On (pochybovačně): „Řeklas mu to?“

Ona (váhá): „Já? No, jo to. Ne.“

On (snaží se zakrýt svoje podráždění): „Proč ne?! Chceš se s ním ještě vůbec rozvést?! Miluješ mě!“

Ona (má na krajíčku): „Chtěla jsem. Ale ten-,“ chce použít hrubé slovo, v poslední chvíli si to ale rozmyslí a nahradí ho neutrálním on, „-on mě vůbec neposlouchal.“

On (snaží se o smír): „Mám mu to říct já?“

Ona (klopí oči): „To ne.“

On (pokračuje ve stejném tónu): „Ale řekneš mu to?“

Ona (okamžik váhá a pak říká): „Když on je na mě tak hodný…“

Chvíli je ticho a pak to začne:

On (normálně se vzteká): „A já?! Já nejsem hodný!?“

Dramatická pauza a pak: „Když ti kupuju drahé prstýnky a řetízky a přívěšky a, tak to jsem hodný, že! Tak to jsem hned i tvůj miláček!“

Pohledem vytlačí ze dveří vlezlou sekretářku nesoucí mu jakési písemnosti k podepsání a pak pokračuje: „Nebo, když jsem ti  přidal (poznámka šeptem: Ani náměstek nebere co ty, obyčejná-to ale nedořekne). Vozit tě po výletech, to by se ti líbilo, když tě člověk obskakuje! Ale abys pro změnu udělala něco ty pro něho…!“

Ještě nějakou dobu křičí a pak ho to přestane bavit.

Chvíli si ji nasupeně prohlíží, jak pláče, a pak štěkne: „Běž do prdele aj s...!“ A přibouchl dveře.

Domů přišla brzy. (Po dlouhé době zase jednou dřív než on. Ach, jakou měl radost, když otevřel dveře a zjistil, že už na něho čeká!) Neptal se proč a tak nic neřekla. Něco dělala. Nějaké nádobí, nějaké košile, pak byl večer; sedla si k televizi. Za chvíli už dřímala.

Ale řeknu mu to, umiňovala si. Nejprve nad nádobím, pak u televize, i v tom snu, co se jí zdál. Probudila se právě na konec filmu. Napjatě poslouchala, jak při svém každodenním rituálu obchází dům, aby se přesvědčil, že je všude zamčeno, a nechala se v jeho náručí vynést do ložnice.

Tak teď, řekla si, když se uvelebil vedle ní v posteli. Teď a nebo nikdy, musím mu to říct. A nebo se zblázním, umínila si. A tak se nadechla a řekla: „Kájo.“

A když zavrněl, jako že slyší, přidala: „Já ti musím-“

„Já tebe taky, Marci,“ usmál se Karel z polospánku a tváří se více přitiskl k jejímu nahému rameni. Chudák si myslel, že mu chce vyznat lásku. Nejhorší na tom bylo, že to byla pravda.