Bez názvu

Bez názvu

Padá déšť,
když hledím do tvých očí.
Hledám odpovědi,
ale nenacházím nic,
jsou prázdné.
Pouze hořkost,bolest,zklamání.
Nezbylo v nich už nic,
jakoby pro ně život skončil,
jakoby byly znavené životem
a zavíraly se před každým krokem kupředu,
jakoby ty oči umíraly
a život šel dál.
Jediné,
o co teď prosím je “neodcházej,”
vždyť každá má myšlenka směřuje jen k tobě.
Nosím-li v sobě nějakou jistotu,
jsi to ty celá,
vždyť tvoje láska je jako déšť,
odnáší mé starosti.
Chci chytit tvůj unikající život,
i když vím,
že na to nemám právo,
ale tvé srdce není přeci z oceli.
Běh života nezastavíš
a mrtvému ho nevrátíš,
vždyť nejsi jediná,
kdo to tak chtěl.
Milovala jsi
a teď už nedokážeš,
ale to neznamená,
že nemůžeš lásku přijímat.
Díváš se
a možná mi i lžeš,
ale já ti to odpustím
a ty to víš.
Věřím ti
a pokaždé tě přijímám s otevřenou náručí,
i když už mě to ničí.
Odnášíš každou mou naději
a utopíš jí v kapce heroinu.
Bylo to tak dřív,
ale teď je tomu jinak.
Nevím.
Jsem každému pro smích,
ale co tobě?
Co ty si myslíš?
Myslíš,
že jsem posedlý blázen,hlídač,
který nedává nikomu svobodu?
Jsi Slunce,
které přináší den,
jsi ten talisman na krku,
jsi naděje a síla,
co žene kupředu,
jsi vodnář,
jsi to prostě ty,
jsi taková,
ale kdo jsem já?
bylo mi jasný,
že už ty oči nikdy neuvidím.
Přestalo pršet
a v tom okamžiku bylo po všem.