Jana

Sotva se Jana (Šimáčková) narodila, už nad ní stáli strýčkové a tetičky a pěli ódy na její „krásná kukadla" a „roztomilou pusinku". Pak se ale přišel podívat táta a odpověděl: „No jó, ale je to holka. A tak se stalo, že si Jana nechala říkat Honzo a že od 4 uměla hrát fotbal líp než Pelé. Zásadně se kamarádila jenom s klukama, uznávala jen klučičí věci-holky byly husy, ona byla ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Táta z ní byl čím dál tím víc nadšenější a mámu sice mrzelo,že nemá doma roztomilou holčičku v růžových šatičkách a bílých podkolenkách, ale v duchu se uklidňovala, že to přejde, a že z toho vyroste. Jenže Jana z toho né a né vyrůst. V první třídě měly všechny holčičky dlouhé copánky na jejichž koncích svítily berušky, medvídci, nebo se třepetaly barevné mašle, a všechny nosily krátké sukýnečky. Jenom Jana chodila v kalhotách a na nohou měla kopačky a ostříhaná byla „na kluka" . Také si jí lidé často s klukem pletli a táta všem hrdě vyprávěl jak je Honza ( jak jinak ) šikovnej. Když přišly do módy Barbie-všude jich bylo plno, každá holka měla doma alespoň dvě panenky a jednoho kena- Jana nemohla sehnat Barbii fotbalistku a tak sbírala kartičky hokejistů. V 5. Třídě si nenechala říkat jinak než Honzo, zvonila řetězy jakmile se pohla a fotbal hrála nejlíp z celého Smíchova. S klukama založila partu a její podpisy byly na zdech od Kampy až po Václavák. Taky dostala dvojku z chování za rozbité okno. Máma jí přes prázdniny zatrhla kapesné, které jí táta potají dával. Pak šla na gympl, kde si okamžitě získala pověst originálního, osobitého člověka. Tady byla oblíbená hlavně mezi klukama, nejdřív vysadily dveře, pak rozbili další okno a když našel ředitel její popis na dveřích od ředitelny skvěla se na Janině vysvědčení v kolonce chování kulatá trojka.Poslední zvonění její třídy patřilo k jednomu z nejbouřlivějších, které tahle škola zažila. Po maturitě se přihlásila na tělovýchovnou fakultu. Jednou takhle listovala časopisem, když jí padla do očí dvojstránka s tučně vytištěným nadpisem a dole s telefonním číslem a adresou. Článek přečetla ani ne za 2 minuty a sotva dočetla poslední slovo vrhla se k telefonu a za půl hodiny odešla. Jako každý večer se dívali Šimáčkavi, s očima přilepenýma na obrazovku, na Dallas a čekali na Janu. Asi v půl osmé se rozdrnčel zvonek, ale za dveřmi nestála očekávaná Jana, ale kluk asi stejně starý jako ona „Ahoj mami!" pozdravil a hned se hrnul dovnitř. „Tak co, tati? Jak se ti líbim, chtěl si přece kluka?! Možná se dostanu i do národního fotbalovýho týmu. Paní Šimáčkovou můžete navštívit každou naděli v Bohnicích na pokoji 235, kam za ní také dojíždějí Honza s tátou.

---