Střípky a střepy (4)

Ráno jí udělal snídani a namazal chleba až do krajů, tak jak to má ráda. Uvařil jí čaj (ostatně jako každé ráno, když nebyla na noční). Nasnídal se a těsně před tím než odcházel, vešla do kuchyně. Jak byla rozespalá, vypadala moc roztomile. Pod noční košilí se rýsovala malá, pevná ňadra.
"...s Verčou. Posloucháš mě vůbec?".
"Jo... já jenom. Jsem asi rozespalej, promiň", omluvně zakňoural, přišel k ní a objal jí."Jsi krásná..."
"Počkéééj!", vykroutila se mu EN prudkým pohybem, "pak zase budeš říkat, žes nevěděl, že někam jdu. Mám dopoledne sraz s Verčou, půjdeme na kafe a potom jdeme na půl jedný ke kosmetičce."
"Jo EN, dneska zkusim domluvit v práci pro Verču tu audienci u šéfa. Je škoda aby o to místo přišla."
"Hmmm."
Cestou do práce mu to v hlavě neustále lítalo sem tam. Chirurgové, EN, Janča, EN, Verča... EN, EN, EN...
Vydržel v klidu pracovat asi tak dvě hodiny. Musí něco udělat, nějak jí překvapit. Něco nečekanýho, aby viděla co v něm má. Že pořád umí dělat blázniviny, že..... jo, dlouho jí nepřinesl kytku. Tak to chce kytici. Ale kam jdou k té kosmetičce. Musí to z ní vytáhnout. Neváhal a zavolal jí na mobil.
"Hola, hola... tady EN.."
"Ahoj Berýsku, máš tam tu Verču, já jsem s ní chtěl jen dohodnout tu schůzku tady v práci. Můžete volat.. teď?"
"Jo, jsme v jedný cukrárně u Jiřáku, jsem ti říkala, že tady půjdeme ke kosmetičce. Ještě tady chceme obejít nějaké sekáče."
Měl co potřeboval. Domluvil s Verčou, že druhý den přijede za ním do práce. Fajn. Už mu nezbývalo moc času. Prohledal na internetu adresáře kosmetiček v oblasti Vinohrad. Byla tam. Hned u Jiřího z Poděbrad. Půl dvanáctý. Sakra. Kytku a tam. To nemůžu stihnout. Vyběhl z kanclu a na chodbě vrazil do řidiče.
"Jiro, nejedeš do města?"
"Jedu...", usmíval se doširoka jako vždycky Jíra, "kam po-tře-bu-ješ?", pečlivě odsekával slabiky.
"Na Jiřák.".
"Tak tě tam hodím. Je-dem?".
To není možný, říkal si v duchu. Takový štěstí. To není samo sebou. jasně. To znamená, že všechno dobře dopadne. Stáli na Barrandovském mostě a na magistrále cenné minuty. Úplně slyšel jak mu odtikávají až v mozku.
"Ne-boj, to stihnem!".
Na Jiřáku vyrazil jak splašenej. Zbývalo 10 minut. Musí tam být dřív, než půjdou dovnitř. Kurnik, kde je tady květinářství. Támhle. Zakoupil pugét 25 růží, zaplatil 900,- a vyrazil za roh. Viděl je tam stát a rychle vymýšlel legendu. Spatřily ho a byly pěkně překvapené.
Usmál se.
"Tak EN, tady máš ode mě kytku, uvědomil jsem si, že tak dva roky tě zanedbávám a tak jsem si řek... prostě za každý měsíc dva květy a jeden navíc pro Verču...", vytáhl jeden květ a podal jí ho. Hezky jsem si to vymyslel, pochválil se. Bylo vidět, že EN hodně překvapil. Měla v očích slzy. Dala mu pusu... po dlouhé době cítil, že je taková upřímná.
"A chtěl jsem ti říct, že večer chce jet Krťa smráknout tábořiště na Bobří a Javorskou..., jestli bys jela s náma."
"Ráda," usmála se, "myslíš jako skouknout místo pro osadu U tří pánví...".
Je všechno jako dřív, nebo ne. Cítil se jako po doběhu maratónu. Byl celý zpocený. Jak to tak jednoduše všechno do sebe zapadlo. Nápad, Jíra, Kytka, legenda, Bobří soutěska.... To musí, MUSÍ něco znamenat.
----
Výlet se protáhl až do noci. Skoukli staré oddílové tábořiště, zavzpomínali v jídelně na časy před třemi roky, zpátky to vzali okolo vodopádů, EM si umyl obličej. Na Javorské se s EN drželi za ruce. Usmívali se na sebe. Krťu EM upozornil, že je mezi nimi napětí, ale pak říkal, že vůbec nic nebylo vidět.
----
Ležel, koukal do stropu a nemohl spát. Musí se snažit jak nikdy. Na všechno se vykašle. K čemu je programovat do noci. K čemu je všechno. Nesmí jí ztratit. Měl pocit částečného vítezství.

--pokračování (možná)--