Probuzení ze sna

Když se ráno probouzím,
vše je jiné.
Vstávej spáči,
tvůj sen je u konce.
Spíš
a vznášíš se v oblacích.
Teď když jsem se probudil
(díky za ty kopance),
jsem tady
a stojím zase na nohou
(jen neusnout).
Vše, co jsem dosud napsal,
ztratilo smysl,
jsouc výplodem snů,
v nichž slova mají
tisíce snových významů,
jenž po pádu na realitu ztrácí,
stíraje si z hlavy krev.
Tisíce významů se
ve fantasmagorickém víření
sneslo do hlubin lidské duše
a tam pomalu skonalo.
A nebo se narodilo ?
Co teď přijde ?
Co je tam... za sluncem,
bílým, jako... (slunce) ?
A najednou nevím,
kam jít.
Slova vyprchala, jako dým
a je den. V mé hlavě je den...
To jen kolem se rozprostírá
pustá noc. Tak řekni...
DEN, proč není den,
když v mé hlavě právě nastal.
Snad usnu zas...
Jsa mrtev, den nepotkám.
Přijde, ale proč ?
Co ksakru s dnem,
když zrovna spím.
Chtěl bych pořád spát,
nevědět.
Jak sladké je
slovo nevědět.
Jak už ho mám plné zuby,
jsa jím opojen...
Nevědět, nebdít, nežít,
není to nádhera.
Vždyť všechny dny splynuly
do jednoho života,
který je stejně mrtvý,
jako sen.
Proč tedy teď není den ?