Kopeček

Do velkého, převelkého kopce se opíraly první sluneční paprsky. Bylo svěží letní ráno, jež předznamenávalo parný den. Tráva si v chomáčích tiše vychvalovala svoji svěží zelenou notu a nechávala se volně načechrávat vlahým větrem. Přes kopec vedlo elektrické vedení. Nikdo snad dnes už ani neví, zda-li je stále v provozu a prochází-li jím proud. Zub času na něm už totiž pořádně zapracoval. Jeho dřevěné sloupy ve tvaru kříže byly pořádně ztrouchnivělé a prolezlé červotoči. Když jsem pod tímto vedením jednou procházel dělalo se mi úzko. Bylo mi až líto, že tak staré vedení stojí tak samo a je na tom tak špatně. Ale zároveň ve vzduchu bylo cítit napětí, jakoby v napůl prorezlých drátech bylo něco, co může dát neuvěřitelné množství síly najednou, v jednom kratičkém okamžiku, který někdy dokáže změnit život tisícům lidí. Ale proč by to bylo zrovna tady, řekl jsem si a šel dál. Věděl jsem ale, že se sem stejně jednou vrátím.

 

Slunce se dostalo o pořádný kousek výš a začalo lehce spalovat vše živé.

„No tak dělej, pohni s tim křížem,“ řvali na Něj.

Moc si jich nevšímal, věděl, že teď už nic nezmůže, ale svoji víru si zachovával. Těžce a tiše snášel svůj úděl. Nepolevoval. Jeho přesvědčení bylo natolik pevné, že si ani neuvědomoval, že je bičován, aby zastavil.

„Neviděls dráty nebo, co?“

Poslušně čekal, až mu dřevěný kříž, zabetonují do země. Měl chvíli čas, odpočíval. Rozhlídnul se kolem sebe a začal pochybovat. Viděl, že kolem stojí spousta křížů podobná tomu, který právě začínal tuhnout v zemi. Všechny je spojovalo viditelné pouto drátu. Cítil, že se bude moci připojit k mnohým z těch, kteří už tu čest vydat se pryč se svoji vírou měli.

Dostal na hlavu ostnatý drát, který pro tyto účely schovávali ještě od první světové války. Ucítil utrpení jež se kdysi skrývalo v zákopech. Věděl, že to jeho však bude daleko větší, ale že bude pro správnou věc.

Pomohl svým vykonavačům dostat se na kříž, kde Ho přibili pořádným železnými hřeby, avšak pouze do rukou. Na nohy měl tento kříž vyrobené speciální stupátko. Oba hřeby pak spojili s prorezlým vedením, ale překvapivě se nic nestalo.

Všichni z vykonavačů se natáhli do odpolednem vyhřáté trávy a koukali se na mraky, které pomalu pluly po obloze.

„Támhleten vypadá jako hamburger!“

„Ale né, to je jasně Freddie Mercury!“

„Vy se v tom nevyznáte, to je přece vysavač.“

 

A čas plynul a pomalu naplňoval den až k večeru. Sloupu – kříže si prozatím nevšímali.

„Pane můj, proč si mne opustil,“ ozvalo se párkrát, jako předtucha, že se něco bude dít. A opravdu jeden vykonavač vytáhl pistoli na světlice.

„Ještě chvíli počkej, až bude trochu víc tma!“

Pro Něj to byla chvíle, ve které zrcadlila věčnost. Věděl, že jediný On má to právo poznat pravdu, že možná to, co On teď prožívá se nikomu jinému už nikdy nestane, a proto si tu chvíli dokázal správně mučednicky vychutnat.

Výstřel. Na obloze nad ním se rozsvítila světlice, toť předem smluvené znamení do elektrárny, aby pustili proud.

 

„Hele, Venco, světlice, dělej, pusť to!“

„No, jo,“ zněla odpověď zavalitého muže, který teď pomalu a ztěžka hýbal obrovskou pákou.

 

On se naposledy prudce podíval k Nebesům a stejně rychle zase zpět. A Jeho duše začala se svatým zápachem stoupat vzhůru ze zčernalého masa.

 

“You’ve got to always look on the bright side of life!”

“You’ve got to always look on the bright side of life!”

 

„Děkujeme ti pane Edisone,“ pomodlila se rodina v domečku za kopcem a pustila se po celodenní práci do zasloužené večeře. A ačkoliv již byla venku tma, světnici vyplňovalo Zářivé světlo.

---