Život v metropoli

Do Prahy jsme dorazili někdy kolem osmé ráno. Bylo to v létě, takže již svítilo krásně sluníčko. Vystoupili jsme z vlaku a namířili si to ven z vlakového nádraží. Všímali jsme si chování typických Pražanů. Ve vestibulu nádraží jsme si všimli bezdomovců, kteří jen čekali na to, až jim někdo dá peníze. O kousek dál stála skupinka Rómů, kteří hráli na kytary a zpívali. Jenom jsem si říkal, kdybych měl peníze k darování, kdo by byl tím obdarovaným. Zda bezdomovec či Rómové. Bezdomovec, který jen sedí, žebrá a za získané peníze si koupí láhev alkoholu nebo skupince spoluobčanů, kteří si peníze aspoň tímto alternativním způsobem (hudbou) vydělávají. Tehdy by moje odpověď asi zněla jinak, ale dnes bych ty drobné zcela určitě věnoval hudbě. Přeci jenom jsou Rómové u nás v republice částečně utlačovaní, a proto je toleruji.

Po východu z nádražní haly jsem se nestačil divit. Tak přecpané silnice auty jsem v životě neviděl. Ne jenom spousta soukromých aut, ale velké množství taxíků se mačkalo před nádražím. Zamířili jsme ke stánku, koupit krabičku cigaret. Po ukojení kuřáckých potřeb mých kamarádů, jsme vyrazili do centra na metro. Protože jsme si nebyli naprosto jisti tím, kde nastoupit a kde vystoupit, vytáhli jsme mapu města. Po pěti minutách bezmocného koukání do mapy Prahy k nám přistoupil mladík, extravagantního vzhledu, o něco starší než my. Z vlasů červené čírko sčesané dozadu. Uši, nos, obočí a jazyk měl ozdobený samým piercingem a ruce celé potetované. Černé kanady, černé rifle, řetězy a Visací zámek na krku. Tyto věci spolu s tričkem jedné punkové kapely nás poněkud zděsily. Ale směle jsme se tedy zeptali, kudy se dostaneme na závody. Během minutky, nabiti poučením o cestě, vyrážíme dál. Našim cílem se stává metro.

Sjíždíme po eskalátorech do podzemí, kde na nás čekají pulty s automaty na zaplacení jízdného. To nás ovšem vůbec neznervózňovalo. Byli jsme přesvědčeni o tom, že bez jízdenky to bude větší zážitek. Proběhli jsme a co nejrychleji se dostali do vagónu. Cesta byla dlouhá a stresující. U dveří stál pán na jedné noze. Druhou nohu neměl. Nejspíš ji zapomněl doma, jak spěchal k doktorovi s tím, že má jen jedno oko a spálený obličej. Po chvíli jsme zjistili, že má obě ruce levé. Jednu levou měl svojí a druhou umělou. Ale nebylo tomu tak. Druhá ruka byla obojetná. Prsty se daly vyměňovat. Když jsme dojeli k cíli, vystupovali jsme na stejném místě, jako onen pán. Slušně jsme se zeptali, jestli nechce pomoci. Slušně nám odpověděl, že ne.

Dorážíme na místo. Bylo tam tolik lidí, že jsme se nakonec nedostali ani dovnitř. Zklamalo nás to, jak zazobaní Pražáci bezohledně předbíhali nás hosty ve frontě. Člověk si přijel tři sta kilometrů a nakonec se nedostal ani tam, kam chtěl. Rozhodli jsme se neztrácet čas a jet domů. Znechuceni situací odjíždíme metrem. Cestou se zastavujeme pod Nuselským mostem se podívat, jak vypadá ono místo dopadu. Smůla nás doprovázela na každém kroku.

Koukáme na zespodu na most a vidíme skupinu skinheadů, jak se blíží k nějakému pánovi a začínají ho obtěžovat. Řekli jsme si. Oni jsou tři a my čtyři. Šli jsme na pomoc. Sluníčko svítilo a blížíme se ke skinheadům. Černé kanady, černé rifle, černé nafoukané bundy, plešaté hlavy a hnusné obličeje. Bylo hrozné vedro. Divili jsme se jim. Skinheadi nás spatřili. Z hrůzou zjišťujeme, že jejich oběť je onen pán z metra. Než jsme se naděli už letěl z mostu. Proběhl nám mráz po zádech. Naštěstí se mu otevřel padák, který si prý, jak nám později sdělil, stále nosí s sebou. Skinheadi utekli. Báli se nás a my odešli na vlak.

Cesta domů byla skvělá. V jídelním voze jsme se najedli, z okénka ze srandy vyházeli popelníky, vázu s květinou a nakonec i šálek od čaje a ubrus. Staré dobré časy vandalství. Do Olomouce přijíždíme zcela vyčerpaní, pobavení a obohacení. Byla to skvělá akce. Zjistili jsme, že pán z metra byl asi smolař.