Velikonoce

Neděle. Přichází skupina mladých lidí a vytahují si nějaké ostré předměty. “Co to je?” ptá se mladá větvička starších a silnějších větví. “To je nůž, kterým se chystají uříznout jednu z vás mladých větviček.” odpovídá stará větev. “A proč?” ptá se nesměle mladá větvička. “Protože se z vás chystají uplést prut, který slouží k výprasku žen. Je to jejich taková tradice.” Mladá se zamyslí a odpoví “A jak to vlastně všechno víš?” Větev zavzpomíná a začne vyprávět:

“Bylo to před několika lety. Tehdy přišlo asi pět hochů a najednou jsem ucítila chvilkovou bolest a začala jsem se vzdalovat od kmene. Za malou chvíli jsem již svůj rodný strom neviděla. Přišla jsem do malé chaloupky, kde jsem se posadila na stůl a čekala co bude dál. Hoch mě najednou začal splétat dohromady s dalšími větvičkami. Tehdy jsem byla ještě mladá” vzdychne. “Potom mě nastrojili nějakými stužkami. Celou noc jsem byla opřená v rohu místnosti a čekala, co bude druhý den. Ráno, hned jak se rozednělo, přišel opět ten chlapec, co mě uřízl. Chytl mě a utíkal do kuchyně, kde stála nespíše jeho matka. Z ničeho nic jí mnou začal mlátit po zadnici a říkal nějakou říkanku. Poté dostal nějaká vajíčka a sladkosti a pak to přišlo. Klep. Klep. Zaklepal někdo na dveře, ta paní šla otevřít a v tom dostala od dalších šesti lidí na zadek. Po chvilce mluvení se hoch vydal s ostatními ven. Prošli jsme brankou a zamířili nejspíš k sousedům. Tak jsem rozdala spoustu ran až se mi točila hlava. Takto to šlo stále dokola. Večer jsem byla tak unavená, že jsem usnula ještě před setměním. Druhý den ráno. To bylo úterý, mě hoch opět rozpletl a odhodil mě na zem za dům. Po týdnu jsem si myslela, že je se mnou konec. Bez vody, bez mízy, bez živin. Najednou ke mně přistoupil starý muž, který mě zvedl. Foukl na mě nějaký třpytivý kouzelný prášek. V tom jsem omdlela. Probrala jsem se až na podzim a to jsem už byla tady. Zpátky na kmenu. Ostatní větvičky mi řekly, že mě tady narouboval nějaký starý muž. Od té chvíle se mě nikdo z hochů ani nedotkl.”

Mladé větvičce tekly až slzy po kůře a smutně odpověděla “Myslíš, že budu mít taky takové štěstí jako ty?” větev odvětila “Jestli jsi byla celý život tak hodná, jako jsem byla já a nebudeš odhánět broučky a ptáčky, tak snad ano.” Mladá se usmála “Děkuji, potěšila jsi mě, protože jsem byla od pupene svatoušek.”

Hluk přicházejících chlapců se zvyšoval. “Už jdou, doufám jen, že to nejsou dřevorubci a neskácí nás všechny.” Mladá větvička se zadívá “Mohli by to být rybáři, nebo turisti.” “Rybáři by už pruty měli a turisti? Turisti by dělali mnohem větší nepořádek. Nemyslíš větvičko?” … “Chrrrrrr!!!” ozve se zvuk řezajícího nože. “Ano myslím, že už je to jasné, jsou to…auuuu!?” “Větvičko, haló větvičko! Chudera, doufám, že byla tak hodná, jak říkala.”