Cesta z města aneb Lido Adriano a Češi - Díl první

5.7.2002

Všichni na poslední chvíli shánějí drobnosti a blbosti na dlouho očekávanou cestu do Itálie, očekávajíc nové flirty, lásky a hlavně spousty nových zážitků a zkušeností, na které by mohli po zbytek svého života ( i když většinou jen do konce prázdnin ) vzpomínat. Ač bylo všem řečeno, že autobus odjíždějící do Itálie má na náměstí přijet až v půl páté, ani o minutu dřív, všichni se zde schází okolo čtvrté hodiny. Ve chvíli kdy se u vchodu do autobusu ocitne trojce, Ally, Bláznifka a VeronikaKlika, které s hlasitým pozdravem:“Dobrý den!“ uvítají hlavního vedoucího Rybáka, ten se s hrůzou v očích a hlasitým sprásknutím rukou, odhodlá pouze k jedinému, ale zásadnímu a pro nás dosti vtipnému pozdravu:“ No nazdar!“ Všichni se smějí, když nám hlavas připomene kolik dní nám ještě zbývá do konce prázdnin a kolik dní prázek už tedy vlastně uplynulo. Netrpělivě čekáme na odjezd, který měl být už kolem páté hodiny, ale posunul se na dobu mezi půl šestou a šestou. Volají jména a tudíž i děti co mají nastoupit do busu, Verča, Ally, já…jako vždy Ally zkomolili jméno, jak už se to stává pravidelně sedmým rokem, a tak nezbývá zase nic víc, než se našemu hlavnímu smát, ostatně už si zvyknul, a zdá se dokonce, že mu to nevadí.Dětičky už sedí v autobuse a naše nepříliš slibně vyhlížející Karosa se vydává na strastí plnou cestu, na které nás čeká nejedno dobrodružství. Zadní pětici, v podstatě vlastně čtveřici, protože místo páté zabírají tašky, které v každé zatáčce hrozily spadnutím a zlomením vazu člověku sedícímu vedle, jsme obsadily my, Klika, Ally a já a sestřička jednoho kámoše z tábora Ivča, později přezdívaná fretka, která byla onou chudinkou sedící vedle ohromných tašek, jimž v každé zatáčce hrozilo spadnutí a zlomení vazu…ostatně však už to znáte. Sedačky před námi obsadily holky, které s námi mají zabydlet jeden pokoj, Zuzka s Martinou, na druhé straně sedí Péťa Duchoslavová, společná kamarádka, mě a Ally, z tábora, se svojí nej kámoškou Péťou Hamříkovou, na netu s nickem Pumpk-in nebo také Peťulilitipitinka, na zapamatování přezdívka opravdu originální. Po pěti hodinách cesty po České Republice se dostáváme k Česko-rakouským hranicím, kde nás po zhruba půl hodině čekání pouštějí dál, kde nás čeká něco mnohem horšího! Hranice Rakousko- české! Odpůrci Temelína dělají problémy, odmítají nás pustit dál, nehledí ani na tak kilometrovou zácpu před hraničním přechodem, na kterém jsme čekali přibližně 4 a půl hodiny, které jsme strávily na zadních sedačkách, sedíc na motoru, který se značně přehříval, a tak nezbývalo nic víc než vylézt z autobusu a jít se aspoň trošku nadýchat čerstvého vzduchu, na naší procházce jsme narazily na autobus, oproti naši karose dvoupatrový s televizí a videem, kde právě pouštěli Pearl Harbor, řekly jsme si, že za to, že se budeme koukat z povzdálí nic nedáme, a taky jsme tak udělaly. Bez zvuku ten film sice nebyl tak fascinující, ale co, aspoň něco. Jenže autobus přestal jet, a tak se vypnula televize. Musely jsme tedy najít nový program. Popošly jsme dál a v německém autobusu, pro naší smůlu to opět nebyla Karosa, ale dvoupatrový s televizí, jsme našly nový program, Princ a Večernice, rozjely jsme debatu o Slunečníkovi, Větrníkovi a Měsíčníkovi, což nám vydrželo tak na půl hodiny, kdy se náš autobus v zácpě posunul tak o dobrých 50 metrů, no nebyl to úspěch? Jenomže jak jsme tak hledaly ty televize, zjistily jsme, že jsme ztratily náš autobus, musely jsme se ho jít tedy vydat hledat, což bylo s Péťou, které trpí šeroslepostí docela problém ve dvanáct v noci. Tak jsme se chytily za ruce a procházely mezi autobusy, ale ten náš ne a ne nikde najít. Najednou jsme, ale zjistily jednu docela podstatnou věc, že jsme našim hledáním dospěly až k hranicím, kam se náš autobus nemohl dostat ještě ani náhodou, a tak jsme se znova chytily za ruce  vracely se kolonami autobusů hezky zpátky, abychom zjistily, že autobus byl asi tak 30 metrů od místa, kterého jsme vycházely, jenomže ne před, ale za námi. I to se stává, hlavní bylo ho najít! Po přibližně hodině stání na čerstvém vzduchu, který už nám dělal stejné problémy jako vydýchaný vzduch v autobuse, jsme se vrátily na zadní sedačky, rozhodnuty se aspoň trochu vyspat. Byly jsme však probuzeny nečekanou událostí, Rakušani opět začali dělat problémy a my byli, každý se svým pasem poslání z autobusu ven, aby každý z nás prošel hraniční kontrolou . V jednu ráno byste každého nejradši poslali do prdele a ne mu s úsměvem podávali pas, na kterém vypadáte stejně vyfetle, jako ve chvíli, kdy ho podáváte, protože kdo by v jednu ráno vypadal normálně! Ale tím naše cesta z města zdaleka nekončila. Ve chvíli, kdy jsme se jakýmsi záhadným způsobem dostaly do Itálie, se začaly odvíjet další věci. Utahovaní z řidičů. Bylo zajímavé, že krajina okolo nás se vůbec neměnila, pole, město, zatáčka, cesta, nic, nic, nic, pole, město, zatáčka, cesta, nic, nic, nic…po hodině jízdy už se nám to zdálo být nápadné, po hodině jízdy nám také bylo oznámeno, že řidiči zabloudili. První část narážek už vám je jasná. Druhou částí byl styl jízdy našich řidičů, který se vysvětlil až ke konci pobytu. Styl jízdy byl zajímavý tím, že z pohledu lidí, kteří seděli na zadních sedačkách, jezdil řidič doprava a pak prudce uhnul doleva, když byl nalevo, tak prudce uhnul doprava a takhle jezdil od rakousko- českých hranic, nikdo to nechápal, ale pochopili jsme, jak už jsem říkala, ke konci pobytu. Pro nás záhadným způsobem ( a pro řidiče si myslím, že taky ) jsme se dostali do Lida Adriano, místa našeho pobytu, kde nastal další problém. Nikdo nevěděl, kde přesně stojí náš hotel. Někteří jedinci dokonce tipovali, že je to ta polorozpadlá budova na kraji cesty, nebo ten nedostavěný panelový dům, padali dokonce návrhy, že budeme s pracemi na výstavbě dokonce pomáhat i my, a stavbu dokončíme 14.7., kdy už budeme dávno doma. Z omylu, že náš hotel už nikdy nenajdeme nás vyvedl náš hlavas Rybák, který hotel našel, zařídil pokoje a naši ostatní vedoucí nám oznámili, že se půjdeme podívat na moře. Ve třicetistupňovém horku s riflovými kalhotami a otrávenou náladou z busu, jsme tento návrh přijali opravdu rádi, jít se podívat na moře, kdo by to nebral. Přišli jsme na pláž a dívali se na moře, víc jsme však dělat nemohli! Povoleno jsme měli pouze smočit kotníky. S namočenými kotníky jsme se po půl hodině, vě které nám stačili i přikázat ať utvoříme dvojice, aby nás mohli spočítat, což nakázali i dvěma holkám, kterým už bylo dávno devatenáct a se kterými jsme si pro příští týden vybraly, že budeme žít. Dosti naštvané holky utvořily spolu dvojici a byli jsme spočítáni. Hlasitostí našeho projevu jsme přilákali nejeden italský pohled a asi nejenom hlasitostí, jak jsme později zjistili. Mělo však přijít nejhorší, a to rozdělování do pokojů. Se Zuzkou a Martinou jsme být nechtěly, k nim se automaticky řadila i Verča, která tím pádem už s námi být nemohla. Domluvily jsme se s Péťou a Péťou a zašly ještě za staršími holkami, Evčou a Terkou, jen tak mimochodem Terka mě měla na tomhle pobytu hlídat, jelikož se znali naše maminky, ale o tom až dál, a s nima jsme se dohodly jestli by s námi nechtěly být na pokoji, jelikož jsme jim vyhovovaly a Terka mě znala, souhlasily. S Rybákem problémy nebyly, jen Verča byla solidně naštvaná, musela to překousnout nejenom ona, ale i my.  My jsme si vybraly s Ally pokoj se  skříní a dvěma postelemi, Péťa a Péťa s manželskou, na které hodlaly „vrzat“ a Terka s Evčou? Na ty zbyla rozkládačka v kuchyni. Po hodině zabydlování se nás holky na rovinu zeptaly jestli některá z nás kouří, tři ze čtyř holek pokynuly na souhlas, jednou z nich jsem byla i já. Ten samý den večer, nám holky pro zbytek pobytu věnovaly popelník, který jsme spolu s krabičkami, jenž byly už naše, schovávaly pod bambusovou podložku. Den byl zakončený poznávací procházkou města, kdy nám byla vložena důvěra a mohly jsme ukázat kam se nám zachtělo. Vytipovaly jsme si pár obchůdků, kam příště zajdeme a s klidným srdcem odcházely na pokoj, kde jsme se kolem jedné ranní odebraly spát...