Jak jsem se stal partyzánem

Jak jsem se stal partyzánem

Jmenuji se Vasil Vasilievič Grotský a můj příběh začíná zde, na místním hřbitově, 10. května 1945. Tady nad hroby kamarádů vám povím náš příběh.

Jeho začátek spadá do srpna 1941. Tehdy Němci vtrhli do naší vsi poblíž polských hranic. Já a mí přátelé, tehdy patnáctiletí mladíci a slečny, jsme uprchli do lesa. Protože naše vesnice kladla veliký odpor, naprostá většina obyvatel byla postřílena a odvlečena a jejich domy vypáleny. Zbylo jich jen pět či šest. Mí přátelé byli: Ivan Vladimírovič Sokolov, zapřísáhlý komunista, Olga Ignatěvna Jagodova, dcera starosty obce, který byl popraven jako jeden z prvních, Vladimír Konstantinovič Koťolokov, pravý opak Ivana Vladimíroviče. Oba byli dobří přátelé, ale v politice si nerozuměli. Poslední, Tamara Iljičovna Adamovská - dcera rolníka - rovněž odsuzovala komunismus. Až v lese jsme si uvědomili, že nevíme, co dál. "Vyvstává otázka, co s námi bude v zimě. Zimy bývají tuhé," řekl Váňa a všichni jsme si uvědomili, že má pravdu. Ticho přerušila až Olga: "Přidáme se k partyzánům!" "Ano, dobrý nápad," souhlasil jsem. Ale nikdo z nás nevěděl, kde se partyzáni nacházejí. "Jestli naše vesnice byly vypáleny, nikde nemohou být," řekl Vláďa. "Někdo se musí vydat do vesnice zjistit, kde jsou partyzáni. Kdo tam půjde?" zeptal se Ivan. "Já," protrhl jsem mlčení a nabídl se k výzvědě. "Dobrá Vasile."řekl Ivan. V noci jsem se tajně vydal do vsi zjistit stanoviště nebližších partyzánů.

Vplížil jsem se k zatím stojícím domům. Všude byla spousta Němců. Snažil jsem se porozumět jejich hovoru, ač jsem neuměl jejich řeč. Náhle jsem ucítil něčí ruku na svém rameně.. Zlehka jsem se otočil. "Pst, Vasile," zašeptal ten člověk. Bylo mi divné, že zná mé jméno. "Jsem Josif. Josif Georgijevič Glavačov," řekl. Vzpomněl jsem si. Znal jsem ho. "Musím vědět, kde jsou nejbližší partyzánské oddíly. Víte to?" vyzvídal jsem. "Ne," zavrtěl hlavou, "Ale zjistím to od Němců. Počkej tady." řekl a zmizel mi z očí. Vrátil se za několik minut. "Prý ve vesnici Alesaka kladou partyzáni silný odpor, " řekl mi. "Děkuji." pověděl jsem, aniž bych věděl, kde se ta vesnice nachází a šel zpět za našimi.

Čekali na mě. "Zjistil jsi něco?" ptala se Olga. "Jak jsi dopadl?" vyzvídal Vladimír. Usedl jsem a řekl: "Prý ve vesnici Alesaka. Víte někdo, kde to je?" "Cože? Ta ves je odtud vzdálena víc jak padesát kilometrů. To chceš ujít?" vztyčil se Ivan. "To jsem nevěděl," řekl jsem. "Je to daleko," přitakal Tamara "Ale jestli chceme přežít zimu, musíme tam jít, dokud je teplo."řekla Olga. "Ty se na to cítíš? " otázal se jí Vladimír. "Ale nic jiného nám nezbývá, " já nato a Vladimír pokýval hlavou: "Máš pravdu Vasile. Zítra vyrazíme. Ivan nás povede." Na druhý den jsme konečně vyrazili. Ivan znal cestu dobře. Ten den jsme ušli asi třetinu cesty. Zarazili jsme se před jednou vesnicí, obsazenou Němci. "Musíme ji obejít," tvrdila Tamara. "Ne," odporoval Vladimír. "V noci tam vpadneme a ukradneme nějaké zbraně, ať nejdeme k partyzánům s prázdnýma rukama."

Podle Vladimírova návrhu jsme se pod rouškou tmy vplížili do vesnice. Vybrali jsme si jednu boudu, stojící stranou od ostatních. Přiblížili jsme se k ní a Ivan se podíval dovnitř. "Jsou tam dva podřimující strážní a hromada zbraní, " oznámil nám šeptem. "Dobrá, " řekl Vladimír a potichu otevřel nezajištěné okno. Vysadil mne dovnitř a tam jsem vzal nejbližší samopal a oba strážné jím praštil po hlavě. Pak jsem otevřel dveře."Pojďte sem!" zavolal jsem na své přátele a rozžehl petrolejovou lampu. V jejím tlumeném svitu jsme si prohlédli sklad zbraní. "Dobře, vemte každý jeden samopal a co nejvíce nábojů, " vzpamatoval se první Vladimír. "Jsou tu i granáty," pakoval nás Vladimír munici a sám se také zbrojil. Náhle jsme uslyšeli kroky a než jsme stačili cokoliv podniknout, objevili se ve dveřích Němci. Rychle jsem shodil petrolejku na zem a uhasil ji. Vladimír, Ivan a Tamara nechali mluvit své samopaly. Znovu jsem zapálil lampu. "Rychle uniformy na sebe.!" zavelel Ivan. V mžiku jsme je měli na sobě. Tamaru a Olgu jsme vzali pod paží, tváří dolů a obě mistrně předstíraly zranění. Rychle jsme vyšli ze skladu. Už se sbíhali Němci. První z nich se nás něco ptal. Ukázal jsem na sklad a Němec se do něj rozběhl. Ostatní Němci ho následovali. Přidali jsme do kroku. Jeden Němec něco vykřikl. Vladimír neváhal a hodil jeden granát do skladu. Obrovský výbuch. Využili jsme zmatku a zmizeli. Měli jsme zbraně a navíc cizácké uniformy. "Vezmeme je s sebou, mohou se hodit, ale raději do ruky, ať nás nepovažují za Němce." Tři dny na to jsme našli partyzány z Alesaky. Uvítali nás i naši výzbroj a přijali nás mezi sebe. Odboj vedli Alexandr Alexandrovič Koněvský a jeho syn Michail. Náhradní šéf byl Štěpán Andrejevič Svobodovský a jeho zástupce Mikuláš Rodionovič Bělský. Více jsem partyzány neznal, až na našeho učitele boje Sergeje Ivanoviče. Zde jsme přečkali zimu.

Partyzáni, přes svůj drsný vzhled, byli v nitru dobráčtí a milí. Když se během jedné ze stovek přestřelek s Němci zranil lehce Vladimír,všichni o něj pečovali, přestože se vlastně o nic nejednalo.

Protože jsme neměli žádné informátory, nevěděli jsme, jak to vypadá s Rudou armádou. Změna nastala někdy v květnu roku 1942. Tehdy jednoho večera jsme viděli nad naším táborem přelétávající letadlo. Ale nepatřilo ani našim ani Němcům. "To může být jedině něčí spojenec."řekl Ivan. Za necelé dvě hodiny jsme uslyšeli letadlo, jak se vrací zpět. Olga se snažila rozpoznat , komu patří. "Je poškozené,"mumlala si. "Hoří!" vykřikla a všichni byli na nohou. Přeletělo nízko nad našimi hlavami a s rachotem se zřítilo do rokle vzdálené asi deset minut chůze. "Rychle tam!" zavelel Alexandr a chopil se zbraně. Za chvíli jsme již přiběhli do rokle. Viděli jsme pilota, jak se snaží uhasit požár na svém letadle. Alexandr na něj namířil svůj samopal a řekl: "Jdi od toho letadla." Pilot se otočil a zvedl ruce. Poté něco křičel cizím jazykem. Štěpán k němu přistoupil a chvíli spolu mluvili cizí řečí. Pak se Štěpán otočil: "Uhaste letadlo, je tam vysílačka." Rychle jsme přikrývali plameny svými oděvy. Po uhašení pilot konstatoval, že letadlo už nikdy nepoletí. Vytáhli jsme tedy alespoň vysílačku. Podle Alexandra byl pilot Američan. Prý spolu mluvili německy. Pilot opravil vysílačku a společně jsme ji odnesli do tábora. Tam pilot navázal spojení se svým velitelem. Díky vysílačce jsme věděli jak naši postupují.

Od počátku jsem tomu pilotovi nevěřil. Mluvil moc dobře německy. Přiletěl z východu, kde bojují naši. Takže oni ho museli zasáhnout. A přitom je náš spojenec. Tedy tvrdil to. Když nám v lednu 1943 oznámil, že naši prolomili blokádu Leningradu, vytáhl Alexandr láhev vodky a celý tábor popíjel.My mladí jsme vodce neholdovali, a tak jsme zůstali střízliví. A to bylo dobře. V noci nás totiž přepadli Němci. Během přestřelky jsme Němce zahnali, ale utrpěli jsme ztráty. Mikuláš byl mrtev a Michalij byl střelen do stehna. Kdyby nám ten pilot neříkal o Leningradu, nemuselo se to stát. Jemu samotnému se nestalo nic. Ivan mi pak říkal: "Nevím o tom, že by se tatíček Stalin spojil s kapitalistickými Američany." Pokýval jsem hlavou. Kdoví, čí vlastně byl spojenec.

V únoru téhož roku nám sám oznámil, že u Stalingradu udělali naši obrat a zajali tisíce Němců a jejich výzbroj. Z obezřetnosti už nikdo neslavil. Stejně jsme všechnu vodku už vypili. Úplně zbytečně. Akorát jsme mrzli v tuhé ruské zimě.

Někdy v květnu jsme podnikli útok na Němce v sousední vesnici. Útok byl úspěšný. Ukořistili jsme spoustu zbraní a nábojů. Nato jsme se stáhli zpět do hor.

V srpnu nám pilot řekl, že naše Rudá armáda vybojovala další velké vítězství u města Kursk. Alexandr usoudil, že se Rudá armáda už blíží a proto jsme měli stupňovat partyzánskou činnost. V tom důsledku se ztenčovaly naše zásoby munice. Také náš učitel Sergej padl.

V prosinci 1943, těsně po Vánocích, mě a mé přátele vyslali naproti Rudé armádě pro pomoc, alespoň materiální. Dali nám nejlepší zbraně, které měli a poslali nás na východ.

Zpočátku jsme šli rychle. Každý den jsme ušli asi 30 km. Ale jakmile jsme se blížili k frontě, naše tempo se zpomalovalo. "Nejtěžší bude přeběhnout frontu." řekl jednou večer Vladimír. Ivan pokýval hlavou: "My ji přejdeme. Ti partyzáni nám věří. Jsme mladí a perspektivní." "Chce to nějak naplánovat," řekl jsem. "To nepůjde, " zamítl návrh Vladimír.

Na druhý den jsme došli k větší německé jednotce. Vladimír si sundal samopal a podal ho Ivanovi. "Udělám trochu rozruch a vy jim zatím vemte ten vůz," řekl a odešel. Za chvíli jsme slyšeli jeho křik: "Rudá armáda! Rudá armáda se blíží!" Mezi Němci nastal poplach. "Jdeme!" zavelel Ivan a všichni jsme vtrhli do německého zmatku. Přiběhli jsme k jednomu autu. "Rychle dovnitř!" otevřel Ivan dveře. Vlezli jsme dovnitř. "Je tu někdo, kdo s tím umí jezdit?" tázala se Tamara. "To je otázka," řekl Ivan. "Pusťte mě k tomu," drala se Olga k řízení. "Co? Ty ? To snad ne," divil se Ivan. "Proč by ne? "startovala už Olga. Bez problému jsme se rozjeli. Za chvíli jsme dostihli Vladimíra. "Naskoč!" otevřel jsem dveře. Vláďa nastoupil a rychle jsme jeli ven z německého tábora.

Ráno jsme dosáhli první ruské jednotky. "Patříme k obklíčeným povstalcům! Potřebujeme pomoc!" vyhrkl Ivan, sotva vystoupil. Ale místo toho na nás mířili své zbraně. "Odhoďte pušky!" řekl jeden z Rusů. Raději jsme poslechli. "Pojďte s námi," řekl další. Odvedli nás do podzemní cely. "Tohle je obrovský omyl. Bude vás to mrzet, " protestoval Ivan. "Mlč!" okřikl ho strážný. Uzamkl celu a odešel. "To snad ne," rudnul Vladimír. Snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. Mříže byly velmi úzké, šlo jimi prostrčit pouze ruku, a to s obtížemi. Zdi z kamene zvlhlé, na zemi shnilá sláma a naproti velmi zarostlý vězeň. "Jak dlouho tu jste?" zeptal jsem se. "Jako já?" Přikývnul jsem. "Deset let," odpověděl. "A proč?" přidal se Vladimír. "Jednou jsem o svém kladivu řekl, že je shnilé, jako Sovětský svaz," odpověděl. "Cože? To nemůže být možné," divil se Ivan a bylo znát, že jeho víra v komunismus je silně podkopávána. Více jsme říci nestačili. Přišel pro nás strážný. "Zapamatuj si cestu, Vasile, " špitl mi do ucha Vladimír.

Vedli nás dlouhými chodbami. Dovedli nás do velké místnosti. Za širokým stolem seděl muž v uniformě. "Kdo jste?" vyštěkl. "Jsme povstalci z Ukrajiny. Naši přátelé jsou v obklíčení a nemají mnoho zbraní." "Proč jste tedy přijeli v německém vozidle?" vypálil další otázku. "Ukradli jsme ho Němcům, když jsme přecházeli frontu." odpověděl stejně rychle naštvaný Vladimír. "Lžete." vykřikl. "Jste němečtí přisluhovači a zrádci. Zemřete. Odvést." křičel jako šílený. A tak nás vedli zase zpátky. "Musíme se odtud dostat." řekl Vladimír.

V poledne nám přinesli jídlo. Bylo to trochu odporné břečky, asi z řepy. "Ať si to snědí sami!" řekla Tamara a zahodila to. Šel jsem spát.

Za několik hodin mě Vladimír vzbudil. "Vstávej Vasile, jdeme pryč." Později jsem se dozvěděl, že když jsem spal, Tamara vzala lžíci a nějakým podivným způsobem otevřela zámek. Museli jsme se rychle dostat ven. Naštěstí jsem si pamatoval cestu. Vyběhli jsme na velký dvůr. "Kam teď?" rozhlížel se Ivan. "Támhle." ukázala Olga na budovu obitou plechem. Hned jsme se tam rozběhli. Rusové si ničeho nevšimli. Vlezli jsme dovnitř. Uvnitř byla spousta vozidel a hlavně tanků. "Ivane, vezmi tank a já vezmu to auto." řekl Vladimír. Běžel jsem za Vladimírem. Zběžně jsem nakoukl do auta. Bylo plné samopalů. "Počkej, Vláďo." volal Ivan. Vladimír se otočil. "Slyšel jsem, že tankový motor se musí rozehřát aspoň deset minut." oznamoval Ivan. "Tak skoč do vozu." řekl Vladimír. Olga se znovu posadila za volant. Nastartovala a plnou rychlostí projela vrata. V kabině jsem byl já a ještě Vláďa. Vzadu byla Tamara a Ivan. Rusové si nejdříve mysleli, že je poplach. Díky tomu jsme mohli rychle zmizet. Spěchali jsme na pomoc přátelům partyzánům. Naneštěstí jsme si neuvědomili, že musíme přejet německé území. Zjistili jsme to, až když jsme přijeli k prvním Němcům.Byla to menší jednotka. Chvíli po nás stříleli pak začali ustupovat až se zcela stáhli. Rychle jsme vyskočili z vozu. "Musíme přeskládat všechny zbraně do nějakého německého vozu." řekl jsem. "S tím si nedělej starosti." objevil se Ivan s plechovkou nějaké tekutiny. "To je barva." informoval nás. Přetřel tím všechny znaky Rudé armády. Pak jsme našli černou barvu a namalovali jsme na auto znaky německé armády. "Ještě si vemte oblečení ze zabitých nepřátel." řekl Vladimír. S cizáckými uniformami jsme měli již dobré zkušenosti. Nejtěžší to měla Olga. Její dlouhé vlasy šly na dlouhou dobu špatně skrýt, ale i s tím jsme si poradili. "Pojď sem," řekl Ivan, vytáhl nůž a zkrátil ji vlasy na polovinu loktu. "Tak a teď jedeme dál." přikázal Vladimír a všichni jsme nastoupili do vozu.
Zanedlouho jsme přijeli k většímu táboru. "Podejte nám sem zbraně." volal Vladimír dozadu. Tamara podal tři samopaly. To už nás zastavoval jeden ozbrojený Němec. "Mám zastavit?" zeptala se Olga. Vladimír přikývl a odjistil si samopal. Pro jistotu jsem si ho odjistil také. Němec cosi řekl. Vladimír mu ukázal pět prstů na ruce. Nechápavě jsem se na něj podíval. "Něco jsem pochytil od toho pilota. Ten Němec se nás ptal, kolik nás je." odpověděl Vladimír. Přikývl jsem. Ale neujeli jsme ani sto metrů a zastavil nás další. Něco chtěl, ale Vladimír mu nerozuměl a nechal mluvit svůj samopal. "Šlápni na to!" přikázal Olze a dozadu volal: "Střílejte po Němcích!" V kabině jsme pálili hlavně z bočních okének. "Tady máte náboje." hodila nám Tamara zásobníků tolik, že by to naplnilo pytel. Střelba sílila. "Dostali Váňu!" volala Tamara. "Jdu tam!" řekl Vladimír a vlezl dozadu. Rozbil jsem čelní sklo a klestil nám cestu dopředu. Před námi se rýsovala výjezdová brána. "Musíme tam dojet, Olgo." řekl jsem a Olga sešlápla plyn až na podlahu. Vyjeli jsme z tábora, ale Němci nás stále pronásledovali. Nahlédl jsem dozadu. "Jak to vypadá?" zeptal jsem se. "Tamara je mrtvá." oznámil mi Vladimír. "Jdu za tebou." řekl jsem. "Ne, chraň Olgu, ona jediná umí řídit tohle auto." řekl Vladimír. Otočil jsem se zpět do kabiny. "Co se děje?" ptala se Olga. "Zabili Tamaru. Vladimír je ale v pořádku." Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Za námi bylo aspoň deset německých aut. "Nejde zrychlit?" zeptal jsem se nervózně. "Jo, ale nejdříve musím dost zpomalit. Můžou nás dohonit!" odpověděla Olga. "Zkus to." řekl jsem. Začínalo se pomalu šeřit. "Můžeš zapnout světla?" zeptal jsem se znovu. Olga kývla a rozsvítila je. Pak zahájila manévr se zrychlením. Vyklonil jsem se z okna a pálil do pronásledovatelů. Zdálo se mi, že jsem v prvním autě rozbil přední sklo, ale jistý jsem si nebyl. Před námi se objevil most. Dostal jsem spásný nápad. Vyhrabal jsem z munice granát. Zatím jsme se začali vzdalovat pronásledovatelům. Zvládli jsme zrychlovací manévr. Projeli jsme most a já na něj hodil granát. Dnes už vím, že obyčejný most by granát vydržel, ale tento byl ztlučený ze dřeva, a proto byl zničen. Uprchli jsme Němcům. Vlezl jsem dozadu. "Co je?" ptal se mě Vladimír. Byl střelen do břicha. "Utekli jsme Němcům." řekl jsem. Pokusil se o úsměv. "Co ti udělali?" tázal jsem se Vladimíra. "To nic není. Hlavně, že vezeme partyzánům nové zbraně." řekl Vladimír. Šel jsem zpátky do kabiny. "Jeď rychle, Vladimír je zraněný." řekl jsem Olze a šel zpět za Vladimírem. "Vasile, natři to za mne cizákům." řekl mi. "Vláďo, ty musíš vydržet." odporoval jsem. "Ne, nemohu. Pozdrav ode mne všechny partyzány. Sbohem Vajso." řekl a vydechl naposled. Na druhý den po poledni jsme dorazili zpět k našim partyzánům. Díky výzbroji, kterou jsme přivezli jsme se mohli dále úspěšně bránit nájezdům Němců. Rudá armáda dosáhla našeho tábora za více jak pět měsíců.

Nyní v květnu 1945 kdy byli Němci poraženi, můžeme tvrdit, že máme mír. Já a Olga jsme se rozhodli, že už nebudeme dále žít v Sovětském svazu. Chceme se přesídlit jinam. Do Francie, nebo Anglie. Kdo ví, snad nás tam čeká lepší život. Snad tam nebudou taková vězení a takoví vězni, jako u nás. Nebude tam komunismus. Naučíme se cizí jazyk, najdeme si práci a budeme svobodně žít. A doufám, že celý svět již nikdy nepodlehne svodům nových ideálů a nových válek. Doufám...