Střípky a střepy (5)

Druhý den se za ním EN a Verča stavily v práci, aby si Verča popovídala se šéfem o možnosti získat ve firmě zaměstnání. Potom všichni spolu vyrazili do města.
"Víš jak jsem Ti před 2 měsíci říkal o tom ráji županů?", zeptal se EM, "co kdybychom ho tam zašli koupit, jak už ti od té doby navrhuju?"
Byl strašně rád když souhlasila. Zahrne jí vším. Všechno jí vynahradí. Přece není možné, aby najednou odhodila všechno...
No jistěže ne. Má situaci pevně v rukou. Holky se v krámku nemohly vynadívat. EN si vybrala župan a když prodavačka vyřkla sumu, EM nedal znát překvapení a beze slova vytáhl kartu a zaplatil.
"Není 5 a půl tisíce moc?" divila se EN, ale tašku s županem nesla docela radostně.

"Nechceš mi tam ještě koupit aspoň ručníček?" přidala se Verča.
"Kdybych Ti ten župan koupit nechtěl, tak to neudělám..." zakončil EM debaty.
"Byla jsem v kině", řekla Verča EN. "Po čem ženy touží. Bylo to nádherný." Podívala se na EM. "Tobě by se to nelíbilo, říkal bys že je to pitomý, radši nebudu ani nic vyprávět...abys mě neměl za husu."
Uvědomil si, že na něj obě koukají s despektem. Copak je opravdu tak neomalený? Nikdy si neuvědomil s jakým gustem odsuzuje filmy, seriály, knihy, písničky, které mu připadaly slaboduché. A nikdy si neuvědomil, že by něco mohly znamenat pro takovou chytrou a vzdělanou holku, jako je Verča...
EN byla ze županu úplně nadšená. Byl měkký, hebký a jak se večer ukázalo, výborně sál, takže se EN vůbec nemusela po sprše utírat, prostě bylo všechno přesně tak, jak to má ráda. Byl rád. A byl sám se sebou spokojený. Nebude to jednoduché, bude to stát spoustu úsilí, ale ... určitě to zvládneme. Po tolika letech přece musíme. Nesmíme zahodit takový vztah. To snad ani nejde. Vůbec si nepřipouštěl jedinou pochybnost o tom co chce on, co chce EN, co chtějí oba..
----
Blížil se víkend. Byl rád, že mají dva dny na sebe. Koupili francouzské víno, sýry a několik baget. V sobotu večer si rozsvítili svíčky, EN uvařila báječnou rybu s hranolky. Seděli proti sobě, usmívali se na sebe... Jak dlouho už jsme si takhle nepovečeřeli? Nejmíň půl roku, uvědomil si.
"Dávají Švejka," zeptala se, "nechceš se dívat?"

Nechtěl, ale přitakal.
Asi po půl hodině jí zazvonil mobilní telefon.
"Tady En...", zazvonila hlasem...
Ze sluchátka slyšel zřetelně mužský hlas a tak ztuhnul.
"Tak dobře... ahoj...", ukončila EN hovor.
Podívala se na něj a usmála se.
"To byla Martina, je s malejma dole a chce mi ukázat šaty co si koupila. Tak já se tam půjdu podívat, ano?"
Dala mu pusu a spěchala ke dveřím.
"Za jak dlouho příjdeš?" vzmohl se jen na hloupou otázku.
"Tak za půl hodinky...tak zatím pa".
Odešla odešla odešla odešla.
Martina...
Myslí si, že jsem blbej?
Seděl a zíral prázdným pohledem na Kopeckého, který coby feldkurát Katz kázal a plesknutím dlaní otáčel baculatého, barokního andělíčka. Asi bych se měl smát.

Asi bych měl vstát.

Měl bych jít dolů.

Co mám vlastně dělat?

Počkám těch 30 minut.
----
Za hodinu ještě pořád stejně seděl a koukal stejně prázdným pohledem. A stejně nevěděl co má dělat. Pak náměsíčně vstal, obul se a šel pomalu po schodech dolů. Před vchodem stálo auto se zamlženými okénky. Začalo krápat. Obešel auto a snažil se podívat dovnitř. Nic neviděl.
Chvíli stál u auta a vůbec nevěděl co udělá.
Najednou přistoupil k autu a trhnutím otevřel dveře.
Uvnitř seděla EN s nějakým klukem a překvapeně na něj zírali.
"Proč mi kecáš?!" zeptal se a asi ani nečekal odpověď.
"Já Ti to vysvětlím nahoře...".
Zabouchl dvířka, vyběhl schody, pak se ale před dveřmi otočil a šel zase pomalu dolů a ven. Mezitím se docela rozpršelo. Šel po ulici a otáčel se jestli En vyjde z auta. Pak zahnul za roh a šel pořád dál okolo Botiče.

Moknul a vůbec nic nevěděl.

Vůbec.

Nic.

Vrážel do lidí spěchajících na tramvaj a ani nevnímal nadávky do feťáků.

--pokračování (možná) a když tak za tři týdny--

Můžete zatím rozmýšlet kdo a kde udělal chybu a třeba zkusit odhadnout jak to bude dál....prostor pod kterýmkoliv z dílů je Vám plně k dispozici.