Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Vždycky jsem chtěl létat, být jako ptáci - těm jsem záviděl. Už jako pětiletý jsem tahal maminku za sukni a šišlavě ji prosil: „Mamí, já ci lítat, kup mi ksídla".Maminka mi vysvětlovala pořád dokola proč to nejde a já to pořád nechápal, ani chápat nechtěl. Když jsem poprvé ( bylo mi padesát ) letěl letadlem strašně jsem se těšil, ale nakonec, no, nic moc. Také jsem se přestěhoval, a tak jsem chodil každý den domů po Nuseláku a sebevrahy jsem úplně chápal. Jak já chtěl skočit a alespoň jednou se trochu proletět jenže, když živíte rodinu ( konkrétně jednu manželku a psa ) létat tímto způsobem nemůžete. Děti jsme neměli a tak jsme se rozvedli. Pořád jsem chodil denně po Nuseláku a pořád jsem si říkal, že to ještě chvíli vydržím. Ale pak přišla ta chvíle, kdy jsem cítil, že už je čas, kdybych ještě čekal, už bych to nezvládl. Vylézt na plot, to dá zabrat(zvlášť, když je Vám 80 ),hlavně mi vadila hůl, ale už jsem byl nahoře a čekal na ten pravý okamžik a najednou jsem viděl, jak se ke mně blíží velké blikající auto. Strašně jsem se lekl, bál jsem se, že by mně nenechali letět. Už jsem chtěl skočit, ale zastavila mě ta hůl-zapadla do jednoho oka v drátěném plotě. Jak jsem jí lomcoval, najednou jsem cítil, jak mi někdo tahá zpátky, začal jsem se bránit, křičel jsem, ať mě pustí, nepomáhalo to. Pak jsem ucítil malé píchnutí, zřejmě včela, a najednou mi bylo všechno jedno, chtěl jsem jen spát.
Probudil jsem se v pěkném, vkusně zařízeném, bílém pokoji. Je to tu hezké, mají tu krásnou, velkou zahradu. Všichni tu se mnou souhlasí-že létat je ta nejkrásnější věc na světě a slíbili mi, že se brzy proletím. Už se moc těším. Budu jako pták. Roztáhnu křídla a poletím.
Písmák