Když se prodlužují stíny

Když se prodlužují stíny

Lehkými kroky a s pevnými boky

plíží se tajemně o kolo nás,

ve vlasech motýla s pavími oky,

zakrývá hedvábnou rouškou svou tvář.

Možná se zastaví na pár slov ve dveřích,

ostatně času ta vždycky má dost,

vzpomínka na věčnost živá jak skutečnost

budí nás ze spaní každičkou noc.

A sněhový vločky, co svůj účel maj,

dopadaj na zem a hned roztávaj,

pak takhle k večeru z chladnýho severu

zvedá se vítr a rozvíří prach.

Rozpaky dál

na sobě dává znát.