Idylka a utopie

 

Idylka a utopie

 

Když náladu máš mizernou

jak lístky suchých proutků,

jak zrnka písku pod lupou,

tvá myšlenka má hloubku.

 

Spřádáš z nití provázky,

kde tvarují se oblázky,

a stejně jako mesiáš

dáš si vodku na kuráž.

 

Z okna visíš hlavou dolu

a vyhýbáš se karambolu,

chceš-li pálit slámu v dešti,

probudíš se v Budapešti.

 

Možná se tím všechno změní,

možná až po setmění,

však špínu jména rodiny

neočistíš bez viny.

 

Hlasy zvonků beránčích

jen na chvíli tě zdrží,

tvou cestu jemně naznačí,

pospíchej už prší!

 

Větru, dešti poroučíš,

nikdy se nepoučíš,

pod nohama půdu ztrácíš,

dopadáš a tiše zvracíš.

 

Slunce svítí naruby,

ovládlo už modré nebe,

žene tě do záhuby,

plácej, kopej kolem sebe!

 

Z nouze skládáš básničky

na téma dětské spalničky,

než mraky prachu do očí

tvou pýchu lehce ochočí.

 

Kde lávka řeku nemostí

přes ostří hrotů kamení,

důvěřuj ve své schopnosti

a nepodlehneš mámení.

 

 

 

Když nepřekonáš prostý hlad,

nahltáš se zubní pasty,

co donutí tě naslouchat

příslušníka nižší kasty.

 

A svět již hoden není

sladkého pokušení.

 

Tři sestry a nejstarší z nich

upřeným pohledem ze sna tě budí,

v náruči sevření učených knih

teplem tě po zádech příjemně studí.

 

Dívka, co sníh sklízí,

ti řekne, že jsi cizí,

a nedostaneš druhou šanci,

bys ji mohl vyzvat k tanci.

 

Prokletí v touze,

přec mlčeti dlouze,

než vyschnou všechny řeky

a skončí naše věky.

 

Už nevykřešeš z kamínků

rozšlapaných na prášek

zárodky těch plamínků,

co chytaj se tvých podrážek.

 

Tak co tu zbylo na konec,

jen otázka tvá zrádná.

Když se táhneš s křížem na kopec,

tak komu zvoní hrana?

 

A svět již hoden není

lidského pochopení.

 

---