Usmíření

 

Usmíření

 

Potůček v polích, v něm klidná hladina,

nevím, kde končí, ani kde začíná,

voda vráží na kamení,

zlomí se a přepadá,

kapky buší do hrazení,

usíná lesní zahrada.

 

Tam, kde zrakem netopýřím

do terčů se puškou míří,

s kráskou z fotky na mém stole

točil jsem se v jednom kole.

 

Huňatý pes za plotem štěkal,

stejně jsem v poledne na rohu čekal,

mílovými spěchal kroky,

abych vyhrál válku s mloky.

 

Má trofej s vůní jehličí

podezření na mě vrhla,

jak se asi odvděčí

a čím by už nepohrdla?

 

Jen z dálky spatřit její smích

a kroky lehké chůze

není přeci těžký hřích,

když houpají se barvy v duze.

 

Ztratil jsem hlavu

ve vášních davu,

ve tváři přítelem,

stávám se mstitelem.

 

Marně se snažím horkým dechem

vzbouřit se dešti s mokrým sněhem,

za to si krásně sním o medvědí srsti,

lepší holub na střeše než-li vrabec v hrsti.

 

Ostrými jehlami bílé múzy

zbavují mě muk a hrůzy,

mí andělé zas nemají co na práci,

jen líně sedí a válejí se v oblacích.

 

Nebojím se věčného spánku,

připomíná mi hlubokou studánku,

začátek jasný a pevně dán,

však konec lidskému oku vymazán.

 

Lomením rukou ti dávají znamení,

bláhově doufají, že budou spaseni,

možná si přejí jen rozehnat černý mrak,

možná si krátí jen čekání na zázrak!

 

Jen ať ledy tají,

když se k tobě mají,

přestaneš se zimou třást,

nebudeš už odpor klást

ve spojení očních víček,

ruka v křeči pustí míček.

 

Kulička s nádechem purpurovým,

jen ať se kutálí po stráni dolu,

hvězdička severní ti napoví,

že brzy budete už zase spolu.

---