Lidé jsou složití...

Slzy se kutalejí po tváři,

na které úsměv nezáří.

Nemám čemu se smát,

tak proč si lhát?

Tolik jsem ti věřila,

i když jsem se několikrát spálila.

Svoje srdce jsem ti dala

a tvoje na oplátku očekávala.

Teď tu na kolenou klečím

a stále jenom brečím.

Srdce, které jsi rozšlapal, z prachu sbírám

a svoji zamilovanost na věky proklínám.

Nechal si mě zamilovat,

ale nenaucil se v tom pohybovat.

Teď říkáš, že jsi ze mě zmatený,

a pro mě je svět ztracený.

Bojím se jakéhokoliv citu vůči tobě,

je to jako tančit na hrobě.

Vsichni rikaji, musis byt silna prece,

ale co kdyz se mi vazne nechce?

Zavru oci, zvednu se a zkusim chvili stat

vzdyt nadeje umira posledni, tak za cim se hnat?

Vzdyt clovek je tu od toho, aby zil

a ne se vnitrne utrapil.

Proto vsichni nestastne zamilovani zkuste pochopit,

ze nema cenu se v tom utopit.

Je to tezke, ja to vim, vzdyt sama tim ted prochazim...

avsak bude lip, to mi verte, nenechte depku, at se mezi vas vetre!