Bolest břicha

Sen pokračuje dál

mám ruce jako peří

a hlava podobá se zelí

Vítr nad krajinou skřípe

a všichni sedí

a vzdychyjí jak žáby

Kašlu na nebe i na vodu

ať si smrdí

já musím jít

i když nevím jak

Puch zatuchlosti kraje

barvy smrti na lemu historie

a žádný život kolem

atom se rozpadá jak zaschlý trus

duše se hroutí do černoty pekla

jen tma zbude po bolesti břicha

a možná i zvratky svědomí

Co zbývá těm, co přežijí?

jen pomalá smrt sečkvařením

Teď nastává ten paradox

vše se řítí do propasti

a my zpíváve o lásce

jediné, co tu zůstane, je ticho v hrobě

historie se neopakuje

takže můžeme jen vzpomínat

na ráj, který schnil

který smrdí už teď

a já zvracím nudu

užírající mi mozek

je jako pavouk

vysávající plesnivou mouchu

Černý strach o život

pomine až příjde smrt

Můžu si dát ještě něco na zub

třeba něco hnusnýho

něco černýho a lepkavýho

co mi rozežere vnitřnosti

a spálí rozum – co taky s ním

Vesmír se už od samýho začátku

nezadržitelně řítí ke svému konci

takže není nač čekat

Kozle! Sežer zelí