Poslední zimní procházka

Je zima

ale nikde žádný sníh

jen mráz a skučící vítr na pláních

vše zahaluje temným děsem

a tak pomalu jdu lesem

kde stromy už nikdy jaro nepoznají

protože plísně poslední hlt života z nich sají

kůra je rozpraskaná, jizvami posetá

a ve vichřici jim větve vlají

jak černá vlajka zakletá

Listí a každá větev ulámaná

mi chrastí pod nohama

a na prach mění se

jak ztrouchnivělá sláma

na hnůj, jenž kolem válí se

A všude ticho hrozné

jak v tom nejčernějším hrobě

čekám, že aspoň pták se ozve

v této mrtvé době

Avšak jen kouř a mlha zahalují kraj

a všude stín a smrt

a než to někdo zvrt

prý tady byl ráj

Ale nedávno jsem měl

jak z pohádky sen

ten les ožil znenadání

zvláštní vůní léta čpěl

vůní, kterou už jsem zapoměl

a podivnou se barvou skvěk

barvou, která už tu není k mání

pak jsem se probudil a hrůzou oněměl

bylo to jen zdání

o světě, kam vrátit bych se chtěl

Teď jdu pustým světem stromů

který mi hřbitov připomíná

hřbitov plný rozbořených domů

na kterých pramen krve vzlíná

To jsem právě vyšel z lesa

stojím na holé pláni

zde v hrůze na kolena klesám

proč zničili vše tou krutou zbraní

Ty trosky kolem

to bývalo velké město

jenž nepřežilo atomové tání

a ty černé zbytky dole

o něž teď červy vedou klání

to je z lidí těsto

Jdu po navždy mrtvé poušti

kolem bělo je

to šílenství se do mne pouští

vždyť nikde není sníh

tvořící tlusté závěje

jen bílo od kostí na dešti vybledlých

Šílím, ale musím dál

pryč z tohoto města

plného lepkavého těsta

tak se ploužím krajem strašných hrůz

kde i slepý by se bál

všude jsou jen černé díry

to příbytky jsou pekel múz

jimž nabývají síly

v tom čase opuštěné víry

kdy v ďábla věřut zkus

Plížím se kolem temných jam

plných kuřecích čarodějných tlam

a pařátů usekaných

ty utvářejí v mé mysli klam

o lidech zlostí rozpáraných

čerty, jenž opustili peklo

když na Zemi moře krve teklo

u těch dobách děsných, uspěchaných

Teď pomalu jdu krajem

poslední člověk na světě

jediný živý na kdysi modré planetě

vím, už nebudu přijat rájem

z ruin, kde leží peklům obětě

už jen jediný mám zájem

když nemám možnost jinou

tedy, jak nejrychleji zhynout

Ale co to támhle leží

mezi šedivými sloupy

je to pestré, barvy svěží

modrý polštářek s květy červenými

černotu zde loupí

leží tu sám, ale vydá za louku rozkvetlou

polštářek s třásněmi duhovými

je zde tou jinou, ztracenou planetou

Vypadá hebce, něžně

tak beru ho do náručí

ale co to

peří v něm divně pučí

hýbe se a táhle skučí

teď látka praská, je plný bílých červů

v ohromném klubku zamotaných

do spirály němých nervů

Pouštím z rukou ten hrozný poklad

chci rycle pryč, mé tělo však neuteče

už cítím v patách svých

ajk krev mi proudem teče

Padám a červy do těla mi lezou

tepnami k srdci, k mozku po plicích

teď slyším jejich krutý smích

a čas tak pomalu se vleče

a než můj mozek navždy ztich

ješzě ten smích pochopil

v době kdy svou mocí zpych

člověk sám sebe zahubil

tehdy z temna červ se vynořil

a sám budoucí svět založil….