Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZ deníku modré Mery
Autor
Meryblue
Z mého života let minulých...
Z DENÍKU MODRÉ MERY
Já stín
30.5.1996
Jsem tvůj stín, i když se zdám jako svatozář.
Kdybych jí opravdu byla, stačilo by, aby ses podíval vzhůru a spatřil bys mě.
Ale svůj stín nikdy nedohoníš, nechytíš. Vidíš mě, ale když se po mě otočíš a chceš se mě dotknout, kamsi záhadně zmizím, asi na úplně jinou stranu světa.
Jsem tvůj obraz, někdy větší, někdy menší, bezmocný, ale tvůj….
Každý má svůj stín a právě já jsem tvým, součástí tebe a tys součástí mne.
Jsme tak jiní a přece k tobě tolik patřím a ty ke mně a neumím to ani říct.
Proč??? Protože stíny nemluví…., jen mlčí jdou pořád dál, chtěly by promluvit, ale osud jim to nedal, nebo snad vzal? Vzal?
Chtěla bych s tebou splynout, ale stíny musí žít, dýchat s tebou a přeci jinde, to je zákon.
At chceš, nebo ne, stín tě nikdy neopustí, zůstane s tebou a ty s ním. Ptáš se proč? Přemýšlej….Ptáš se, jak dlouho?
Do té doby, než se něco stane. Co? Až budeš někdo, kdo nesmí mít svůj stín a bude zabit. Kdy to bude? Přečti si svou dlan a vyber si….
Na co myslí stín? Na to , že tě potřebuje, stejně jako ty jeho, protože bez tebe by to nebyl on-stín a bez něj bys nebyl ty-Můno…
Co bude dělat?
Sedět na modré židli a čekat.
Na co?
Na motýla…
Svítá
6.7.1996
Na mě nemysli. Jsem jako mlha, jako sen. Všechno je jenom sen. Chceš se probudit, ale nejde to. Sen se stává realitou a skutečností, žiješ v něm, dýcháš v něm, miluješ se v něm, ale pořád je to jen sen.
Sny nesmíš brát vážně, jsou to jen přelud, které tě matou. Není důvod být vážný, to si pořád opakuješ dokola a snažíš se tím řídit. Neposloucháš a nevnímáš ani svůj dech a tlukot srdce. Někomu nabízíš cigaretu z pomačkané krabičky a nevíš, proč to vlastně děláš. Je ti to jedno. Všechno je ti jedno…
Čekáš, až v tobě dojede vlak na konečnou, až na samý konec, aby sis mohla říct, že něco skončilo a už nic nebude….nikdy.
Snažíš se v sobě uhasit známou fyziologickou potřebu, kterou stejně jinak neuspokojíš, než nečekaným a zbrklým tahem na němé šachovnici. Šach , mat? Nebo mat, šach?
Tvoje pocity, divné pocity tě táhnou pryč od Slunce a uspávají tě, pokládají do rukou skutečného snu a ty si opakuješ: „ Není důvod být vážný“. Není. Něco tě láká, ty musíš, máš touhu otevřít okno dokořán a díváš se..
Probudila ses..
Krok, krok a nakonec pád…
Sen se probudil, probudila jsi sen.
Právě svítá a tvoje oči jsou v mých dlaních….ty dva korálky, co se mi zakutálely až tak moc hluboko…..
Bezvětří
26.9.1996
Němé tajemství, rudá záře lavin a Měsíc nad rozvodněnou řekou…., to jsou symboly chladna.
Když člověk hladí její srdce, jako by ani nebylo, roztálo by pod tou něhou a na jiném konci se dusí slzy pod tíhou holubích křídel.
Je úplné, úplné bezvětří , jen velká touha se line nicotou, indiánské kruhy ohně u dávno dohasly, šamani odhodili své žezlo a za zavřenými víčky počítají poslední padající hvězdy. Skomírající duše si hledají dutiny stromů, aby mohly přežít ještě jeden déšt a v bouřce křičet to jméno. Ptáš se jaké jméno? Koukni se do dlaně, najdeš ho.
Ve vlasech ti lítá motýl a ty mu šeptáš mezi křídla slova plná bolesti. Bolest je život a život je bolest. Bolí život?
Těšíš se na smrt, protože se smrtí bolest končí, je to světlo? Přikováš se na kříž a budeš čekat, až ti vrány vyklovou srdce, protože bolest je přítel? A život je přítel?
Dáš větru bič, aby tě ubil až ke konci?Už neslyším ty hlasy uvnitř, je konec a kolem mne se vznáší babí léto. Zlatá kopulace se třpytí nad střechami domů bez hranic, bez ohrady plné oveček a zvonců. Nad obzorem se vyklubaly první paprsky rudého světla a ty si říkáš: „To už je zase ráno?“
Sám pro sebe
9.9.1997
Padáš ze skály, ale každý strom, který tam ještě stojí ti podá svou větev a zafouká ti pár tonů z tvé nejmilejší písně života a je ti líp.
Stojíš na mostě a hladově se díváš dolů na hranici života a smrti, ale v tom tě někdo ze zadu chytne za límec a něžně vykráká za vlasy a je to tu zas.
Už ani s dokonce, že můžeš dýchat pod vodou a můžeš si tam zařídit svůj vlastní svět a život---sám pro sebe…
Vítr ti křičí do tváře, ale ty už se ho nebojíš a za chvíli zjistíš, že už jen slabě fouká tobě po tváři a usíná ti v srdci. Hladíš si rozcuchanou hlavu a jseš ráda, že je, jaká je a bez tebe….
Ted už můžš hádat, kolik dní máš ještě před sebou, protože je ti to jedno, čekáš totiž na osud. Čekáš denně na východ a západ Slunce, i když je momentálně na déšt, nevadí to ti, máš ho totiž v paměti. Stačí zmáčknout tlačítko a život je tu----sám pro sebe.
Měj se fajn paní s velkým D na začátku jména, alespon na čas. Než život přestane být sám pro sebe a sám sebou….
Zavolám ti a staneme se přáteli….
Z DENÍKU MODRÉ MERY
Já stín
30.5.1996
Jsem tvůj stín, i když se zdám jako svatozář.
Kdybych jí opravdu byla, stačilo by, aby ses podíval vzhůru a spatřil bys mě.
Ale svůj stín nikdy nedohoníš, nechytíš. Vidíš mě, ale když se po mě otočíš a chceš se mě dotknout, kamsi záhadně zmizím, asi na úplně jinou stranu světa.
Jsem tvůj obraz, někdy větší, někdy menší, bezmocný, ale tvůj….
Každý má svůj stín a právě já jsem tvým, součástí tebe a tys součástí mne.
Jsme tak jiní a přece k tobě tolik patřím a ty ke mně a neumím to ani říct.
Proč??? Protože stíny nemluví…., jen mlčí jdou pořád dál, chtěly by promluvit, ale osud jim to nedal, nebo snad vzal? Vzal?
Chtěla bych s tebou splynout, ale stíny musí žít, dýchat s tebou a přeci jinde, to je zákon.
At chceš, nebo ne, stín tě nikdy neopustí, zůstane s tebou a ty s ním. Ptáš se proč? Přemýšlej….Ptáš se, jak dlouho?
Do té doby, než se něco stane. Co? Až budeš někdo, kdo nesmí mít svůj stín a bude zabit. Kdy to bude? Přečti si svou dlan a vyber si….
Na co myslí stín? Na to , že tě potřebuje, stejně jako ty jeho, protože bez tebe by to nebyl on-stín a bez něj bys nebyl ty-Můno…
Co bude dělat?
Sedět na modré židli a čekat.
Na co?
Na motýla…
Svítá
6.7.1996
Na mě nemysli. Jsem jako mlha, jako sen. Všechno je jenom sen. Chceš se probudit, ale nejde to. Sen se stává realitou a skutečností, žiješ v něm, dýcháš v něm, miluješ se v něm, ale pořád je to jen sen.
Sny nesmíš brát vážně, jsou to jen přelud, které tě matou. Není důvod být vážný, to si pořád opakuješ dokola a snažíš se tím řídit. Neposloucháš a nevnímáš ani svůj dech a tlukot srdce. Někomu nabízíš cigaretu z pomačkané krabičky a nevíš, proč to vlastně děláš. Je ti to jedno. Všechno je ti jedno…
Čekáš, až v tobě dojede vlak na konečnou, až na samý konec, aby sis mohla říct, že něco skončilo a už nic nebude….nikdy.
Snažíš se v sobě uhasit známou fyziologickou potřebu, kterou stejně jinak neuspokojíš, než nečekaným a zbrklým tahem na němé šachovnici. Šach , mat? Nebo mat, šach?
Tvoje pocity, divné pocity tě táhnou pryč od Slunce a uspávají tě, pokládají do rukou skutečného snu a ty si opakuješ: „ Není důvod být vážný“. Není. Něco tě láká, ty musíš, máš touhu otevřít okno dokořán a díváš se..
Probudila ses..
Krok, krok a nakonec pád…
Sen se probudil, probudila jsi sen.
Právě svítá a tvoje oči jsou v mých dlaních….ty dva korálky, co se mi zakutálely až tak moc hluboko…..
Bezvětří
26.9.1996
Němé tajemství, rudá záře lavin a Měsíc nad rozvodněnou řekou…., to jsou symboly chladna.
Když člověk hladí její srdce, jako by ani nebylo, roztálo by pod tou něhou a na jiném konci se dusí slzy pod tíhou holubích křídel.
Je úplné, úplné bezvětří , jen velká touha se line nicotou, indiánské kruhy ohně u dávno dohasly, šamani odhodili své žezlo a za zavřenými víčky počítají poslední padající hvězdy. Skomírající duše si hledají dutiny stromů, aby mohly přežít ještě jeden déšt a v bouřce křičet to jméno. Ptáš se jaké jméno? Koukni se do dlaně, najdeš ho.
Ve vlasech ti lítá motýl a ty mu šeptáš mezi křídla slova plná bolesti. Bolest je život a život je bolest. Bolí život?
Těšíš se na smrt, protože se smrtí bolest končí, je to světlo? Přikováš se na kříž a budeš čekat, až ti vrány vyklovou srdce, protože bolest je přítel? A život je přítel?
Dáš větru bič, aby tě ubil až ke konci?Už neslyším ty hlasy uvnitř, je konec a kolem mne se vznáší babí léto. Zlatá kopulace se třpytí nad střechami domů bez hranic, bez ohrady plné oveček a zvonců. Nad obzorem se vyklubaly první paprsky rudého světla a ty si říkáš: „To už je zase ráno?“
Sám pro sebe
9.9.1997
Padáš ze skály, ale každý strom, který tam ještě stojí ti podá svou větev a zafouká ti pár tonů z tvé nejmilejší písně života a je ti líp.
Stojíš na mostě a hladově se díváš dolů na hranici života a smrti, ale v tom tě někdo ze zadu chytne za límec a něžně vykráká za vlasy a je to tu zas.
Už ani s dokonce, že můžeš dýchat pod vodou a můžeš si tam zařídit svůj vlastní svět a život---sám pro sebe…
Vítr ti křičí do tváře, ale ty už se ho nebojíš a za chvíli zjistíš, že už jen slabě fouká tobě po tváři a usíná ti v srdci. Hladíš si rozcuchanou hlavu a jseš ráda, že je, jaká je a bez tebe….
Ted už můžš hádat, kolik dní máš ještě před sebou, protože je ti to jedno, čekáš totiž na osud. Čekáš denně na východ a západ Slunce, i když je momentálně na déšt, nevadí to ti, máš ho totiž v paměti. Stačí zmáčknout tlačítko a život je tu----sám pro sebe.
Měj se fajn paní s velkým D na začátku jména, alespon na čas. Než život přestane být sám pro sebe a sám sebou….
Zavolám ti a staneme se přáteli….
Z DENÍKU MODRÉ MERY
Já stín
30.5.1996
Jsem tvůj stín, i když se zdám jako svatozář.
Kdybych jí opravdu byla, stačilo by, aby ses podíval vzhůru a spatřil bys mě.
Ale svůj stín nikdy nedohoníš, nechytíš. Vidíš mě, ale když se po mě otočíš a chceš se mě dotknout, kamsi záhadně zmizím, asi na úplně jinou stranu světa.
Jsem tvůj obraz, někdy větší, někdy menší, bezmocný, ale tvůj….
Každý má svůj stín a právě já jsem tvým, součástí tebe a tys součástí mne.
Jsme tak jiní a přece k tobě tolik patřím a ty ke mně a neumím to ani říct.
Proč??? Protože stíny nemluví…., jen mlčí jdou pořád dál, chtěly by promluvit, ale osud jim to nedal, nebo snad vzal? Vzal?
Chtěla bych s tebou splynout, ale stíny musí žít, dýchat s tebou a přeci jinde, to je zákon.
At chceš, nebo ne, stín tě nikdy neopustí, zůstane s tebou a ty s ním. Ptáš se proč? Přemýšlej….Ptáš se, jak dlouho?
Do té doby, než se něco stane. Co? Až budeš někdo, kdo nesmí mít svůj stín a bude zabit. Kdy to bude? Přečti si svou dlan a vyber si….
Na co myslí stín? Na to , že tě potřebuje, stejně jako ty jeho, protože bez tebe by to nebyl on-stín a bez něj bys nebyl ty-Můno…
Co bude dělat?
Sedět na modré židli a čekat.
Na co?
Na motýla…
Svítá
6.7.1996
Na mě nemysli. Jsem jako mlha, jako sen. Všechno je jenom sen. Chceš se probudit, ale nejde to. Sen se stává realitou a skutečností, žiješ v něm, dýcháš v něm, miluješ se v něm, ale pořád je to jen sen.
Sny nesmíš brát vážně, jsou to jen přelud, které tě matou. Není důvod být vážný, to si pořád opakuješ dokola a snažíš se tím řídit. Neposloucháš a nevnímáš ani svůj dech a tlukot srdce. Někomu nabízíš cigaretu z pomačkané krabičky a nevíš, proč to vlastně děláš. Je ti to jedno. Všechno je ti jedno…
Čekáš, až v tobě dojede vlak na konečnou, až na samý konec, aby sis mohla říct, že něco skončilo a už nic nebude….nikdy.
Snažíš se v sobě uhasit známou fyziologickou potřebu, kterou stejně jinak neuspokojíš, než nečekaným a zbrklým tahem na němé šachovnici. Šach , mat? Nebo mat, šach?
Tvoje pocity, divné pocity tě táhnou pryč od Slunce a uspávají tě, pokládají do rukou skutečného snu a ty si opakuješ: „ Není důvod být vážný“. Není. Něco tě láká, ty musíš, máš touhu otevřít okno dokořán a díváš se..
Probudila ses..
Krok, krok a nakonec pád…
Sen se probudil, probudila jsi sen.
Právě svítá a tvoje oči jsou v mých dlaních….ty dva korálky, co se mi zakutálely až tak moc hluboko…..
Bezvětří
26.9.1996
Němé tajemství, rudá záře lavin a Měsíc nad rozvodněnou řekou…., to jsou symboly chladna.
Když člověk hladí její srdce, jako by ani nebylo, roztálo by pod tou něhou a na jiném konci se dusí slzy pod tíhou holubích křídel.
Je úplné, úplné bezvětří , jen velká touha se line nicotou, indiánské kruhy ohně u dávno dohasly, šamani odhodili své žezlo a za zavřenými víčky počítají poslední padající hvězdy. Skomírající duše si hledají dutiny stromů, aby mohly přežít ještě jeden déšt a v bouřce křičet to jméno. Ptáš se jaké jméno? Koukni se do dlaně, najdeš ho.
Ve vlasech ti lítá motýl a ty mu šeptáš mezi křídla slova plná bolesti. Bolest je život a život je bolest. Bolí život?
Těšíš se na smrt, protože se smrtí bolest končí, je to světlo? Přikováš se na kříž a budeš čekat, až ti vrány vyklovou srdce, protože bolest je přítel? A život je přítel?
Dáš větru bič, aby tě ubil až ke konci?Už neslyším ty hlasy uvnitř, je konec a kolem mne se vznáší babí léto. Zlatá kopulace se třpytí nad střechami domů bez hranic, bez ohrady plné oveček a zvonců. Nad obzorem se vyklubaly první paprsky rudého světla a ty si říkáš: „To už je zase ráno?“
Sám pro sebe
9.9.1997
Padáš ze skály, ale každý strom, který tam ještě stojí ti podá svou větev a zafouká ti pár tonů z tvé nejmilejší písně života a je ti líp.
Stojíš na mostě a hladově se díváš dolů na hranici života a smrti, ale v tom tě někdo ze zadu chytne za límec a něžně vykráká za vlasy a je to tu zas.
Už ani s dokonce, že můžeš dýchat pod vodou a můžeš si tam zařídit svůj vlastní svět a život---sám pro sebe…
Vítr ti křičí do tváře, ale ty už se ho nebojíš a za chvíli zjistíš, že už jen slabě fouká tobě po tváři a usíná ti v srdci. Hladíš si rozcuchanou hlavu a jseš ráda, že je, jaká je a bez tebe….
Ted už můžš hádat, kolik dní máš ještě před sebou, protože je ti to jedno, čekáš totiž na osud. Čekáš denně na východ a západ Slunce, i když je momentálně na déšt, nevadí to ti, máš ho totiž v paměti. Stačí zmáčknout tlačítko a život je tu----sám pro sebe.
Měj se fajn paní s velkým D na začátku jména, alespon na čas. Než život přestane být sám pro sebe a sám sebou….
Zavolám ti a staneme se přáteli….