Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Chtěl bych znovu oprášit Ty hezká slova,
Prostírat se v Tobě zas a znova.
Avšak něco mě v tom brání.
Kdepak, není to jen pouhé zdání.
Byly to právě slova,
Která prohloubila propast zdola.
Je už příliš veliká,
A Ty už nemáváš mě z daleka.
Proč slova dovedou tvořit?
Proč nedovedu se krásně dvořit?
Proč slova dovedou ničit také?
Proč vyčítám si slova už po několikáté?
Jsem jim za všechno vděčný,
Díky nim jsem nyní věčný.
Ale často slza z oka stéká,
Po mé tváři a do úst mě potom vtéká.
Kde je srdce moje tak dunivě bijící?
Ztratilo se, kdepak vězí?
Zdálo se mě, že naproti mně znovu slova běží.
Mé srdce, to je teď ode mě daleko žijící.
Počkat, teď už vím,
Leží někde na cestě,
Ztraceno někde v hezkém městě,
A z něho stále stoupá páry dým.
Tepe ještě trochu,
Jen však už neslyším jeho ťuk,
Smiř se s tím hochu,
Už o tom mlč, už ani muk.
Slova kráčí kolem,
Slova jsou teď mým zlatým dolem.
Kdo na všechno odpověď zná?
Všechno se mě to jenom zdá.
Dýchám slova,
Slyším slova,
Žiji slovem, zas a znova,
Slovo křičí, křičí tam zdola.
Cosi křičí do dáli.
Já vnímám jeho zvuk,
Vnímám i význam jeho,
Jsem však ještě malý kluk.
Znám ten význam slov.
Každá zvlášť jsou jen pouhou slabikou,
Ale mystický a mohutný je z nich krov,
Pospolu však mají význam, a jsou mou slabinou.
Lidé nechápou ty slova nádherná,
Nejsou srdci vzdálená.
Říkají příliš mnoho,
To lidi jsou jen hluší, asi z řevu tohoto.
Písmák