Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Slyš luzo lidská,
já nevnímám a neslyším, tak tomu jest,
a v mysli mé tam někdo si píská
je mnoho špatných cest.
Slunko na obloze pluje,
vítr v korunách si jemně duje,
Kazdy tuto krasu vidi,
a ve mne smutek sílí.
Duše snaží se utéci,
ale zůstává to přeci.
Do marného boje se vrhám
vyzbrojen slovy, tím všechno trhám.
Slunko vstoupilo na louku a hledí
kvítí voní, kvete,
paprsky vše příjemně a laskavě hladí,
jediný okamžik to krásné z louky smete.
Ten strašný pocit na louku se vkrádá,
první květy k nohám jejím skládají své stonky,
všude šíří se tu ničivost a zkáza
Jen poslední drzí se modré zvonky.
Pole rudého vlčího máku padlo v boji,
jen sucha a nemocna hlína po něm zbyla.
ten ohavný pocit se nad tou přírodou rojí
zkáza všem do srdce se vryla.
Starec u rybníka sedí, na smrt čeká
k němu mlada postava si přisedla.
Smutek a beznaděj přikryli přírodu jak neprostupná deka,
chystají se k poslednímu útoku.
Starec beznadějná slova říkajíc, pravda
mladík jeho slova poslouchajíc, smutné
V jeho mysli staví se vysoká hradba
presto mysli vzpurně.
Smrt se vkrádá do údolí,
beznaděj ji předbíhá,
poslední zbytky přírody, to bolí
a poslední minuta ubíhá.
Tu mladík uvědom si v sobe sebe sama
na starce se oboří, proboha!
V jeho srdci, věčnost, rozdmýchala se znovu radost malá
A starec mizí, vždyť to jedna osoba.
Pohled smutku bolí,
není vsak nic silnějšího, jako mysl tvořivá,
v oku kapka soli,
otevřela se znovu cesta trnivá.
Potlačen ten hrozny smutek,
příroda znovu ožívá,
snad to dobrý skutek
přec však něco umírá.
Znovu radost zaplavila moře,
znovu štěstí ozdravilo údolí,
znovu květiny na louce voní,
jen jedna vůně zmizela.
Písmák