Milá slova

Tyto řádky kladu k nohám Tvým, s bázní s trochou strachu. Snad potěším Tě rýmem svým, a nedostanu se do žádného šachu. Radost, štěstí, nádhera na tomto světě krásném, Samota a smutek není osud lidí, Obloha je rozzářena slunkem jasném Přesto mraky v dálce slídí. Tvá slova obdivuji, Potěšit, to je o co usiluji. Sdílet radost duší dvou, Nenechat Tě samotnou. Samota a smutek slídí, Po duši člověka se pídí. Znám proti nim dobrého léku, Neházej si na hlavu deku. Úsměv všude rozdávej Do dálky lidem mávej, Štěstí si samo hledá, Naštěstí klid nikomu nedá. Mé srdce chtělo by u nohou ležet, Myšlenka spolu s jinou neustále vedle sebe běžet, Srdce nechce nechat sebe, Prázdné jako čisté nebe. Cit jenž dokáže probudit mnoho v sobě, Chtěl bych darovat ho Tobě, Podělit se s radostí, Vždyť život není malostí. Chceš-li radostí se načerpat, Nechám se každým vyčerpat. Každý radost z života zaslouží si Nebo o hezkém nechat jenom snít si? Neváhej a nastav ruku, Daruji Ti kousek citu, Na obloze namaluji duhu A na Tvou radost čekat budu. Vždyť sdílená radost jest, Vyšší radostí, ze všech lidských cest. Samota a smutek bourá města, To není Tvoje cesta. Vím že člověk mnoho skrývá v sobě, I v téhle letní době. Nechci nechat svoji radost, Pohltit a nechat vyrůst v sobě marnost. Snad tyto slova dívce psaná, Udělají na tváři úsměv z rána. Radostí Tě naplnit, A ne příliš oslnit. Čtou se verše tyto krásně? Vidíš myšlenku v nich jasně? Vyčerpej z nich všechno, neváhej, A všem dobrým lidem potom pomáhej. Vím že básně v době dnešní, Ten kdo píše je v očích lidí směšný. Snad nerozzlobí to co potěšit má, A Tobě toho hodně dá. Omluv moje slova, Nelíbí se? Začnu znova, Vždyť život je cesta, A vedle ní jen malá města, Města štěstí smutku, Nikdo nevidí nic v dobrého skutku. Říkat myšlenkou, Myslet slovem Nechat hřát se chvilku malounkou, Pod Tím slunečným dómem. Nebýt sám, A jít cestou života stále dál. Nechat unášet se krásnem, A zahřívat se pod paprskem jasném. Kdo přijme radost kterou chtěl bych dávat? A úsměvem nechat na sebe mávat?

---