Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Před ním se otevřel překrásný pohled. Přicházel na překrásnou pláž. Moře bylo mírně zvlněno foukáním větru, bylo celé modré a voda byla průzračná. Nad hlavou pokřikovali rackové a kormoráni. Vysoko nad nimi byly bílé obláčky, beránci nebe. Slunce bylo vysoko a svítilo o hrálo.
Tady na Adrienu byly pláže nejkrásnější v celé galaktické říši. Slunce tu opalovalo tak jako nikde, to bylo příčinou dokonalé a fungující ekologii na planetě. Neexistoval tu vůbec průmysl. Celá planeta byla zahradou známého vesmíru. Sem na překrásné pláže, na překrásné rozkvetlé louky, na zasněžené hory a do hlubokých a chladivých velkých lesů se sjížděli všichni turisté, kteří chtěli poznat ráj, galaktický ráj. Planeta tvořila samostatnou kolonii, byla naprosto ekonomicky samostatná. Žádná mocnost ve vesmíru zde nevlastnila vůbec nic. Byla to naprosto oddělená kolonie, nepatřila nikomu, jen sobě. Sem se však sjížděli všichni z celého známého vesmíru. Vysocí úředníci, bohatí magnáti, i normální obyvatelstvo. Tato planeta byla naprosto nedotknutelná. Všechny mocnosti ji chtěli vlastnit, ale ani jedna se nikdy o to nepokusila, ostatní by jí to vždycky rychleji zatrhli. Všichni však měli prospěch z této nejkrásnější planety. Proto byli pláže naplněné lidmi, nejrůznějšími lidmi. Všude bylo dost místa pro všechny.
Zastínil si oči, vyšel moc rychle ze stínu na slunce a paprsky mu proniky hluboko do mozku, a tak rychlý průnik bolel. Ale příjemně bolel, paprsky ho šimrali v obličeji na rukou i na nohách, hráli ho a hladili. Rychle si jeho oči zvykli intenzivnímu světlu i teplu. Otočil se. Za ním přicházela mladá dívka. Překrásná dívka a krásnými hustými delšími rozpuštěnými vlasy. Její nádherné hnědé oči se lesky štěstím a radostí ze života. Přes sebe měla hozenou inkryjovou deku. Natáhl ji ruku, usmál se na ni, ale nic neřekl. I ona se usmála a svojí rukou se zachytla v jeho dlani. Pak vykročili spolu na pláž z plážového hotelu. Procházeli hřejivým pískem, který se lehce přesýpal přes okraje jejich letních bot. Byl lehký a jeho dotek hřejivý a příjemný. Kráčeli oba dva pospolu, vedle sebe a stále bez jediného slova. Vyhýbali se občasným lidem, kteří se slunili. Občasné radostné výkřiky šťastných a radujících se lidí přehlušili nádherný šum moře. Na každé nové vlně se odrážel jiný paprsek světla, a tak to vypadalo že vlny nejsou z vody ale ze stříbra, z tekutého stříbra. Přišli doprostřed dlouhé nádherné pláže, kterou lemovali palmy, byl to pozemský druh palem, to bylo vidět na první pohled. Dívka ve stínu pod jednou z nich rozložila deku. Bez jediného slova ji pomohl, aby deku nebral vítr a aby se na ní nedostalo moc plážového jemného písku. Pak si na ni oba usedli. Hleděli na mořské vlny, nechali se unášet překrásnou scenerií. Ona ho držela za ruku a tiskla ji, on ji lehce hladil. Stále bez jediného slova. Každý by řekl, že je to moc zvláštní, že si neřeknou jediného slova. Není to pravda. Nebylo sice slyšet jediného hlásku, jediného slova, ani šepotu, ale mezi nimi probíhal neskonale krásný dialog. Nikdo ho nemohl zaslechnout, ale byl tak nádherný, romantický, plný radosti ze života. Dívka hovořila o krásné modré vodě, na kterou hleděla. On jí pak popisoval jak na něj tato pláž působí, a doplňoval ji. Doplňovali se navzájem, oba si vášnivě vyprávěli o překrásných adrienských plážích. Celý tento rozhovor bez jediné hlásky probíhal v jejich myslích. Ona vnímala jeho myšlenky, on vnímal zase její. Vnímal její pocity a ona zase jeho. Byla to dokonalá souhra dvou osobností, kteří vytvářeli jednu dokonalou mysl. Byli propojeni, mentálně propojeni. Jí nic neuniklo a jemu také ne. Byli tím nejšťastnějším párem v celé galaxii, ona měla jeho, on měl ji a dohromady tvořili všechno. Najednou si uvědomili přítomnost cizí mysli, která je pozorovala. Byl to nepatrný pocit, který si uvědomila nejdřív ona, a upozornila ho na to. Ano když se oba soustředili, tak ji vnímali docela jasně. Byla někde hodně daleko za nimi, ale pozorovala je. Byla soustředěná jen na to, aby sledovala každý jejich pohyb. Byla příliš daleko aby dovedly číst v této mysli. Jediné co dovedli rozlišit, byl všudypřítomný pocit toho, že osoba které tato mysl patřila, je znala a pozorovala je už delší dobu, snad od té doby co přiletěli na tuto planetu. Nemohli však rozlišit, zda to je muž či žena, zda je dobrých vlastností nebo ne. Věděli pouze, že je pozoruje. Přestali si toho všímat, protože je nemohlo nic vyrušit v romantickém rozhovoru, který oba vedli, mentálním rozhovoru, který nemohl nikdo zachytit. Stále však to vědomí cítili, oba cítili. Dívka však byla mentálně bystřejší a tak ji nepřestala sledovat ani když zaslechli žalostný výkřik, který vyjadřoval velikou bázeň a snad i strach ze smrti. Bylo to hodně blízko od nich. Skoro u vody. Byl tam vidět malý hlouček zvědavců, kteří se shromáždili okolo něčeho co leželo na zemi. Oba dva se zvedli a spěšně kráčeli k hloučku.. Uprostřed hloučku ležela hubená a vysoká postava. Kost a kůže. Svíjela se bolestí a nad ní stáli dva policisté v uniformě a v ruce drželi neurotickou pistoli. Mysl bytosti svíjející se v písku a částečně i ve vodě vypovídala o neuvěřitelné bolesti, tak intenzivní bolesti, že ji oba dva cítili i ve své nervové soustavě, ale jen částečně a jako spíš pocit, dovedli se ubránit. Dívka se sehnula ke svíjící se osobě. On si rychle změřil ty dva policisty. Uniformu měli s galaktickým znakem Impéria.
„Jakým právem jste tomuto muži ublížili?“ že ta svíjející osoba je muž mu napověděla jeho mysl, která si dovedla hodně vyčíst.
Oba dva policisté se na něj podívali: „ Hele, nepleťte se nám tady do práce, nebo …“ řekl jeden a pohrozil neurotickou pistolí.
V té chvíli se dívka odvrátila od ležícího muže, který byl právě v bolestivé agónii. Pohlédla na oba policisty a myslí nahlédla i do jejich myslí. Uviděla nenávist, zlobu. Co ne ležící člověk na zemi mohl udělat, že v nich dovedl vzbudit tolik nenávisti? Řekla rychle a rázně: „ Co tady hrozíte tou pistolí, zde na Adrienu je jakékoliv používání zbraní zakázána!!!! Vy to nevíte?!!“
Místo odpovědi druhý z policistů namířil svojí neurotickou pistoli i na dívku. Kruh kolem se trochu uvolnil, bylo slyšet mnoho hlasů, ale nebylo rozumět. Obě dvě mysli si najednou uvědomili neuvěřitelnou bázeň, která se rychle šířila mezi lidmi. Jejich mysl se znovu spojila a zaměřila se na oba policisty. Dívky přitom i mluvila: „Okamžitě položte ty zbraně. Jste na Adrienském kolonii, porušujete ty nejpřísnější zákony“ a při to se soustředila na jednu z myslí a její mysl začala pracovat, rychle analyzovala policistovi emoce a vlákna vědomí tak aby je při případném zásahu nepoškodila. On analyzoval druhou tak jak se dohodli už předem, ale ne s takovou přesností, ladností a rychlostí. Trvalo mu to chvilku déle.
Oba dva policisté byli připraveni použít neurotickou pistoli v každém okamžiku. Kruh okolo se zvětšoval, pomoc od ostatních lidí nemohli čekat. Stáli tu dva policisté, kteří drželi dva mladé lidi na mušce a mezi nimi se stále svíjel muž, který byl nepochybně v neurotické křeči. Hrozivé, strašné a bolestivé křeči, která pocházela z jedné z policistských pistolí.
Dívka znovu promluvila, teď však mluvila hodně rázně: Okamžitě to dejte dolů. Jsme studenti z Aurory. Když použijete těchto ohavných zbraní tak propadnete hrdlu. Spravedlnost si vás najde!!!!“ V té chvíli obě mysli spojili a trochu zatlačili na etické centrum v mozcích obou policistu najednou.
Jakmile policisté zaslechli slovo Aurora, tak se v jejich mozcích objevila bázeň, kterou už dovedli oba mladí lidé rychle zesílit, mentálně zesílit.
„Cože?“ drkotavě vyslovil jeden z policistů, byl to právě ten, co se na něj zaměřila dívka.
„Slyšel jsi dobře! Okamžitě to dejte oba dolů!“ promluvila zase dívka a ještě trochu pomohla v zesílení bázně v policistově mozku.“
„Jistě…. , promiňte nám…… nevěděli jsme……. Omlouvá…“ koktal policista. Oba současně dali pistole dolů.
„Proč jste tomuhle člověku ublížili, tak strašně ublížili?“ už trochu klidněji, ale přeci rázně řekla dívka.
„Je to rebel, dlouho se ho už snažíme dostat, ale stále nám uniká, až tady na Adrienu“
Mohl to být pouze uprchlík, vědecký uprchlík, jinak by ho imperiální policie nikdy nepronásledovala až sem. Imperiální vláda pracovala na tajných projektech, které se nikdy nesměli dostat ven, takže policisté museli porušit i ty nejpřísnější zákony tady na Adrienu o použití zbraní. Tito policisté byli velice dobře vycvičeni, měli objekt zajmout a odvést zpět, bez ohledu na ztráty. Nevěděli však, že před nimi mohl stát někdo, který dovede číst mysl, a dokonce jí i ovlivnit. Oba mladí lidé si to však rychle přečetli v jejich mysli.
Teď promluvil on:“ Tento muž je nyní pod naší ochranou, odevzdejte zbraně“
„Ale, pane…. Tento člověk je ….“ koktal policista, ale přerušil ho hluk a rozestupující se dav okolo.
Do kruhu vkráčeli Adrienští policisté, kteří bili ozbrojeni. Přivedl je nějaký muž v šedivém obleku. „Tady je to, to jsou oni“ pronesl ten člověk
Písmák