Sen 2 - Vzpomínky z ráje

Procitl někde uprostřed hezké krajiny. Nevěděl, kde je, ale věděl, že je tady sám. Ta krajina byla nádherná. Krásná a nádherná jako ranní vzpomínka na krásný sen. Okolo něho bylo malebné údolí a on stál uprostřed rozkvetlé louky, plného vonícího kvítí. Všechny kvítka svojí barvou ladili do překrásné duhy. Něco ho najednou přimělo, aby popošel o několik kroků. Nad hlavou zpívaly Ptáčci, okolo poletovali motýlci snad všech druhů a velikostí. On se ale zaměřil na květinu, která rostla uprostřed té krásné louky. Něco ho přimělo, aby usedl před tu květinu. Byl to překrásně rozkvetlý květ rudého vlčího máku. On ho však nevnímal jako květ. Viděl do něj jako do sebe. Pohladil tu květinu a utrhl její stonek. Pak vstal a lehce květinu hodil do vzduchu. Něco se stalo. Něco krásného se stalo, něco co ovlivnilo jeho budoucnost a hlavně se stalo něco co poznamenalo jeho srdce na celý život. Krásný to květ se při dopadu změnil na přenádhernou dívku s modrýma očima. Vysoká štíhlá dívka s delšími hnědými vlasy k němu přistoupila ladným krokem. Nikdy ji neviděl, ale jeho srdce ji muselo poznat, protože se rozbušilo a jeho mysl se zaplnila krásným pocitem, který vypovídal o nádherném citu, který se zde znenadání usídlil. On nepromluvil, ani ona neřekla hlásku. Uchopila ho svojí něžnou ručkou za jeho ruku a kamsi ho vedla. Její dotyk se mu náramně líbil. Nebránil se ba naopak jeho srdce a mysl chtěla aby ho držela. Pevně ale zároveň i lehce se jí držel a cupital pokorně za ní. Byl okouzlen tím krásným pocitem v srdci, který ho hřál na duši. Očarován hlubokým citem, který v něm dlouho dřímal. I ona ten cit znala a on si to uvědomoval. Procházeli krajinou, lesem, polem i loukou ale on okolí nevnímal. Přemýšlel o svojí květině. Musel jí znát už dříve, protože se mu zdála povědomá. Cítit tak hluboký cit k někomu neznámému nelze. Jeho mysl mu napovídala. Už jsi ji přeci potkal. Tak sis jí představoval. Taková přeci byla v tvém snu, kdy sis s ní povídal ale neviděl jsi ji. Ona byla úplně jinde, daleko od tebe, ale krásně jste si popovídali. Najednou si vzpomněl. To už se ale krajina změnila. Byli v horách na rozkvetlé louce. Vysoko na nebi byly poslední obláčky, které se krásně rudě zbarvovali od zacházejícího sluníčka. Teprve teď si všiml, že vrcholky hor olizovalo zacházející sluníčko. Byla na tom místě kam ho vedla. Stále ho držela za ruku a nic nepromluvila. Usedli vedle sebe do trávy. Dívali se na zacházející slunéčko a na krásnou panenskou přírodu kolem. Na úbočí skal, kde v dálce byla možnost shlédnout malý vodopád, ten čarokrásný výtvor přírody. Zelená barva lesů ovlivňovala jeho už tak dost očarovanou mysl. Stále se drželi za ruku a ani jeden nepromluvil, neřekli slova. Dívce se rozpustilý vítr prodíral pěknými hustými vlasy. Jejich mysli si dokonale rozuměli. I když nebylo slyšet slova probíhal zde cituplný rozhovor. Jednomu by se chtělo plakat radostí, kdyby slyšel jen malý úryvek z jejich rozhovoru, tak to bylo krásné a romantické. Dvě duše, které splynuli v jediném okamžiku. Pohled se změnil. Na horské louce bylo vidět dva rudé květy. Oba se ve větru kolíbaly a chvilkami se dotýkaly svými lupínky. Jejich vůně se rozléhala po celé horské louce. Ona měla své srdce u sebe. I on byl svému srdci nablízku. Jejich mysl splynula v krásnou vůni, rozléhající se po horské louce. Obětovali se jeden druhému. On opustil svoji vysněnou krajinu a ona ztratila poslední možnost se proměnit zpátky do krásné dívky. On ji však už nechtěl opustit, takže obětoval svojí lidskou podobu aby mohl projevit svůj cit k ní a zůstal navždy v její blízkosti. Ona ho za odměnu zahrnula vůní z jejího květu. I on nezůstal nic dlužen, teprve teď byli opravdu šťastní. Navždy u sebe obklopující svojí nikdy neustávající sladkou vůní.

---