Sen 7 - Tvořivá Tma

Světla zhasla, všude se rozprostřela neprostupná tma. Nic nebylo vidět, všude absolutní ticho. Uklidňující pocit se proháněl mou myslí. To ticho působilo na mé emoce. Emoce, které se probouzeli. Chvilku jsem vnímal jen ten pocit klidu, ale potom jsem ucítil tu nádhernou vůni, která dokázala očarovat moje mysl natolik, že jsem začal tvořit svou fantazií. Pode mnou se rozprostřel koberec travin, byl všude kolem, obklopoval mě. Mezi travinami rozkvetly pestré květy lučních kvítků, které tak nádherně voněli. Mateřídouška, Maceška, Kosatec, Pomněnky, modré zvonky, žluté květy pampelišek, sedmikrásky a další druhy překrásných květin. Každý kvítek svou medovou vůní okouzlovat tu louku, která mě obklopovala. Nade mnou se rozprostřelo azurové nebe, a bílí beránci se pomalu sunuli kamsi do dalekých krajin. Bylo jich nespočet, takové roztomilé stádečko bílých oveček, na kterých se odrážely slunečný paprsky a dopadali na celou krajinu kolem. V dohledu byl malý lesík, ze kterého se ozývala kukačka. Luční koníci hopsaly z lístečků travin, když jsem procházel tou kvetoucí nádherou. Za mnou byl malý potůček. Jeho zurčící bublavá slova promlouvaly s jemným klidem a s jakousi dětskou hravostí a náklonností. Květy se ohýbali a skláněly své květy, dávali hold celé té překrásně vonící nádheře zdravé a kouzlené krajiny, která dovede vstoupit hluboko do podvědomí a probudit takový zvláštně krásný cit v srdci. Slunko krásně hřeje do šíje a větřík si pohrává s mými vlasy. Je to příjemné. Který ušlechtilý čaroděj vykouzlil tu nádheru všude kolem? Motýlci poletující nad květy byli tím slaďoučkým nektarem natolik opilí, že na některé květy sedali několikrát po sobě. Ta vůně pestrobarevných lučních kvítků vábila včelky ze širokého okolí. Občas prolétla i vážka, nebo beruška sedmitečná. Někde v trávě začal luční koník hrát na své housličky známou zamilovanou píseň. Někde vysoko nad hlavou se k němu přidal drozd a zpívali píseň o dvou srdcích, které se od sebe už nikdy nerozloučí. Zpívali a hrály o Lásce, o dokonalosti, o stále přetrvávajícím citu dvou srdcí. Zpívali a hrály jemně ale velice procítěně, každý tón zanechával na srdci neskutečně krásný pocit radosti a svěžesti. A ta vůně květů kolem. Tohle to kolem snad je ráj. Mé emocionální cítění dosahovalo hranice vnímání radosti, míru a štěstí ze života. Jenže to ještě neměl být konec, ještě to mělo být mnohem a mnohem krásnější. Něco mě říkalo, jdi tím směrem, kráčej dál, čeká na Tebe milé překvapení. Cosi mě pořád postrkávalo tam dopředu, tam co byli v dálce vidět zasněžené hory. Nejvyšší špičky zasněžených hor olizovalo sluníčko svými paprsky jako malá dítka olizují zmrzlinu či lízátko. Byl to vznešený pohled přes louku na ty vršíčky, a byl ještě krásnější díky té nádherné písničce, kterou kouzlil luční koník a drozd. Tu hle, uslyšel jsem štěkot psíka. Někde z dálky bylo slyšet občasné radostné zaštěkání. Trochu jsem se zarazil, myšlenky se rozproudily okouzlenou myslí, ale byl jsem příliš opitý tou nádherou. Přejel mě mráz po zádech, ale za ním se hrnul neskutečně příjemný pocit něčeho, čeho jsem kdysi mýval do sytosti, a co mě vždy dokázalo navodit příjemnou usměvavou a radostnou náladu. Tam v dálce za kopcem, tam kde končí louka, tam jsem teď vykračoval stále zrychlujícím krokem. Přál jsem si uvidět to co si moje mysl přála. Zvědavost stupňoval ten psí štěkot. Moje srdce zalila vlna radosti a moje mysl se radovala že znovu uvidím… Copak to chci vidět? Na kopci jsem se zastavil, to jsem byl totiž udýchaný, já tu poslední chvilku doslova utíkal. Byl jsem hnaný představou, vzpomínkami, zvědavostí a psím štěkotem. Tam na kopečku jsem si dřepl abych si hluboce oddechl a nasál čerstvého vzduchu, který byl prosycen vůní omamných květů louky, byl prosycen štěstím a všudypřítomnou radostí ze života. To co jsem uviděl tam před sebou mě vzalo můj dech, znovu mě zalil ten horký pocit, právě ten co se usídlil tak blízko mého srdce. Ten štěkot tam dole pocházel od malého psíka, který rozdováděně probíhal travou kolem dívky v červených šatech. Ach jak krásný pohled na tu šťastnou dvojici. Ta dívka v červených šatech mě cosi připomínala. Nemohl jsem si vybavit co. Věděl jsem kdo to je, ty její cituplné očička, ty nádherné rovné delší vlasy, její stále se usmívající ústa. Ta postava, každý její pohyb mě připomínal mnoho. Věděl jsem co vidím, a proto jsem nemohl ani dýchat. Snad jsem si myslel, aby ani můj dech nenarušil ten krásný pohled na dvojici. Malý hnědý psík vypadal směšně, byla mu z trávy vidět jen hlavička, a ta občas štěkla radostí. Měl jsem neskutečnou radost, radost že vidím, že znovu vidím tu nádheru před sebou, že to vnímám, že to mohu vnímat. Který dobrotivý človíček tohle všechno vyčaroval, který človíček mě dovolil tuhle nádheru vnímat? Už jsem věděl co mě ta postava připomínala. Připomínala mě květ vlčího máku na štíhlém a vysokém stonku. Vždyť to kvítek vlčí v mé paměti stále nezapomenutelný. Já vstal, ta nádhera kolem umocňovala pocity, které se probudili tím pohledem na tu božskou krásu dívky vlčího květu. Kráčel jsem pomalu a vychutnávat každou vteřinu, kterou mohu vnímat tu dívku, tu dokonalost v každičkém pohybu, tu ladnost její krásy, to kouzlo, které kouzlila kolem, tu radost v jejím obličeji, tu neskutečně opojnou vůni, kterou jsem na dálku cítil. Cítil jsem neskutečnost, cítil jsem jak chutná sladký a opojný sen. Přišel jsem na pár kroků od dvojice a zastavil jsem se. Chtěl jsem si na věčnost pamatovat to co vidím před sebou. Slzy štěstí a radosti se mě tlačily do očí, pocit nádhery pohltil mou mysl a moje srdce tepalo radostí a tou mrazivou touhou po štěstí na dosah ruky. Ona mě zpozorovala. Na ten výraz překvapení v její tváři do smrti nezapomenu. Viděl jsem jak se jí do tváří hrne každou žilkou krev. Viděl jsem a vnímal jak se do jejích krásných oček hrne pocit radosti ale zároveň takový malý pocit strachu a obav. Přistoupil jsem ještě kousek k ní. Ta vůně byla nezapomenutelná, mé smyslové orgány si jí dobře pamatovali. Natáhl jsem ruku. Podala mě svou. Mé prsty se dotkly té dokonalosti. Znovu ten neskutečně pohlcující pocit se mě přelil skrz mé tělo. Jemně jsem ji uchopil za tu vznešenou ruku. Vnímal jsem že ona prožívá něco podobného. Pohledy jsme si vyměnili, ale slova nepadla. Nevnímal jsem nic než radost a tu dívku, která se mě dívala s radostí i bázní do očí. Přitáhl jsem ji. Mé ruce ji objaly. Cítil jsem její vědomí. Tisknul jsem ji k sobě, chtěl jsem vnímat všechno co ona cítí. Všechnu tu nádheru, všechno všecičko jsem chtěl vnímat každou vteřinu, tiskl ji na své tělo a vnímal myslí, srdcem a hladil dlaněmi. Tak neskutečnou radost jsem ještě neměl. Takovou radost ani snad nejde vnímat. A ta vůně parfému. Radost….štěstí…tiskl jsem jí…hladil a nechtěl pustit… v očích znovu slzy…..slzy radosti….slzy štěstí…slzy života….krokodýlí slzy…slané proudy, které se hrnuly z mých očí, a ani nevím proč… ten pocit radosti byl neskutečně krásný. Všechno kolem zhaslo, měl jsem oči zavřené. Otevřel jsem je tedy. Ale ani když jsem je otevřel tak jsem nic neviděl. Ani jsem nic neslyšel ani necítil tu vůni, tu nádhernou vůni. Ve své mysli zmatek. Ale to ticho, to všudypřítomné ticho mě zneklidňovalo. Kdo mě vzal dokonalou radost mého života? Kde je? Pocítil jsem, jak do mé mysli vtrhl smutek a zmatek. Pocítil jsem sklíčenost. Jenže to ticho, to ticho napovídalo mnohé. To uklidňující ticho a ta tma mě napověděla šeptem do mé mysli: Naděje na štěstí je silnější než věčnost tvého smutku. Naslouchej a nechej se odvanout do krajů čarovných květů. Do kraje, kde vládne kvítek vlčí.

---