Zlaté vlasy Bereniky

Obřadní síní se nesla pochmurná melodie. Vysoké tóny houslí se odrážely od majestátných římských sloupů, které lemovaly zdi síně. U paty každého sloupu se všelijak kroutily podivné mramorové sochy ženského i mužského pohlaví. Jejich autor měl nejspíš nejprve představu, že vytvoří repliky starých mistrovských děl podle Michelangela, posléze se asi přiklonil k pracím Matyáše Brauna. Nakonec z toho nic moc krásného nebylo. V tomto prostředí si toho však návštěvníci nevšímali. Měli jiné starosti. Kdyby ty sochy mohly vyprávět, byly by to romány na celý lidský věk. Jen žal, zoufalství a beznaděj.

“To přece není možné, že tam v té bedně leží moje krásná Berenika,” užasle si pomyslel Jaromír.

Byl konec. Všichni tři stáli bezradně a nevěděli, kdo komu má vlastně kondolovat. Tak si podali ruce navzájem. Její starší sestra, sousedka z domu a Jaromír. Její první a jediná láska. Malá skupinka pomalu vyšla na dvůr krematoria. Tady se mlčky zastavili. Snažili se nedívat jeden na druhého. Vypadali tak zvláštně nesourodě, a přece je něco spojovalo. Znali zesnulou a měli ji rádi.

Sousedka se decentně rozloučila a pomalu se vydala na zastávku tramvaje. Sestra a Jaromír osaměli. Oba, jakoby se domluvili, najednou zvedli hlavu a zadívali se na sebe.

“Jaromíre, nechcete si promluvit?” vypravila ze sevřeného hrdla sestra.

Muž se chvíli nepřítomně díval kamsi za její rameno a pak mlčky kývl.

Naštěstí nešli daleko. Měl pocit, že ho nohy nenesou a musí každou chvilku upadnout. Sestra bydlela v domě s velkými okny a otřískanou omítkou. Na chodbě bylo chladno a byl cítit pach starého činžáku z počátku minulého století. Tehdy to byl určitě krásný dům, na který byl jeho majitel patřičně pyšný. Od té doby však uplynulo hodně času. Majitelů se vystřídalo několik a stále méně jim záleželo na tom, jak dům vypadá. A jeho obyvatelé se už s tím smířili.

Široké schodiště bylo lemované starodávným zábradlím, zaneseným letitým prachem, který nikdo neutíral. Co se tady nachodil! Mohl by jít poslepu a přesto by trefil, hořce si uvědomil. Pomalu vystoupali do třetího patra a stanuli před masivními lakovanými dveřmi. Jaromír chvilku zaváhal, ale sestra jej vtlačila dovnitř. Nakonec byl rád, že si může sednout.

Zatímco žena cosi připravovala v kuchyni, rozhlížel se po pokoji. Byl zařízen s vybraným vkusem. Vždycky to tu obdivoval. On, který bydlel ve studentské koleji, vybavené nábytkem,

který se nikam nehodil. I zde, v tom starobylém království, však bylo znát působení zubu času. Raději se nedíval na prořídlé potahy pohovky a ošoupaný koberec. Jeho oči zamířily na psací stůl, kde spatřil v rámečku její fotografii. Byla jistě hodně stará. Z ní se na něj dívalo mladé, rozesmáté stvoření s nádhernou hřívou plavých vlasů. Jeho zlatovlasá Berenika….

S chutí se napil horké kávy. Byla výborná. Trochu se mu ulevilo. Chvíli tak seděli a mlčeli. Sestra si všimla, že jeho oči každou chvilku míří k fotografii.

“Měla Vás moc ráda, víte to?” konečně promluvila.

Mlčky kývl a oči mu zvlhly.

“Já vím, že jste to těžce nesl, když nakonec odešla za Manuelem do Španělska. Ale nebyla tam šťastná. Myslela si, že se bude moci věnovat své práci, ale v tom se mýlila. On byl sice vynikající lékař, ale chtěl, aby byla doma a dělala společnost jemu i jeho hostům. Myslela jsem si, že to nebude dobré a taky jsem jí to řekla, když si ho brala. Ale ona mě vůbec neposlouchala, jakoby před něčím utíkala. A pak, byl o tolik starší než ona. Jaký to mohl být vztah? Ona - děvče veselé a plné elánu a on? Mohl být jejím otcem. Snad z ní chtěl mít časem usedlou matrónu.”

“Byla jsem je jednou navštívit, pozvali mě. Verunka si to určitě moc přála, on spíše ze slušnosti,” zavzpomínala sestra.

“Měli nádherný bílý dům nad mořem, a to zařízení! O tom se vám ani nezdá. Toho krásného porcelánu a knih! A kdybyste viděl jeho ordinaci! Samé moderní zařízení. A taky asi pěkně drahé,” rozplývala se.

“Ale manželství, jaké měli?” netrpělivě naléhal Jaromír.

“No, on byl ze staré šlechtické rodiny. Takový nóbl pán. Nikdy by se nesnížil k nějakým hádkám a výčitkám. A Verunka si žila v přepychu, jaký nikdy nepoznala. Celý den nic nedělala, na všechno měli služky, komorníky, kuchaře, zahradníka, řidiče a já nevím, koho ještě. Koupala se v moři, jezdila si po nákupech. Čas od času byla hostitelkou nějaké párty, ale všechno bylo připravené a zařízené, takže se jen bavila s hosty. Pro ně byla něco zvláštního, exotického. I když uměla velmi dobře španělsky, nikdy ji úplně nepřijali mezi sebe.”

“Víte, jejich vztah byl takový decentní. On potřeboval reprezentativní manželku a ona jistotu slušného života. A Verunka s těmi svými blond vlasy, no dovedete si představit, jak musela působit mezi těmi tmavými Španělkami! Ctili a vážili si jeden druhého, svými způsobem se měli i rádi. Ale nemilovali se,” a bylo to venku.

“No a pak, byl konec. Manuel dostal infarkt, to víte, ani lékař se tomu nevyhne. Naštěstí to šlo rychle a netrápil se. A Veronika teprve pak pochopila, co pro ni znamenal. V tom krásném bílém domě nad mořem zůstala sama jako kůl v plotě. Připadala si tam cizí. Přestože se stala bohatou vdovou a určitě by si tam žila moc dobře, nic ji tam nemohlo udržet. Prodala dům a všechno, co tam vlastnila a přijela zpátky domů. Protože uměla několik jazyků, začala pracovat u jedné agentury.

Jak to, že jsem nevěděl, že se vrátila? Proč jsem ji nevyhledal? Ale, kde jsem ji měl hledat? Jaromír se mučil výčitkami. Sestra se odmlčela. Oba seděli potichu, pohrouženi do vzpomínek. Ona před sebou viděla malou sestřičku s loknami blonďatých vlásků, on dospělou plavovlasou krasavici.

“No, a vidíte. Stejně nebyla šťastná. Jak se vrátila, byla pořád unavená, jako bez života. Myslela jsem, že se nemůže vzpamatovat ze ztráty manžela. A ona přede mnou tajila, že je nemocná. Možná, že si zpočátku ani neuvědomovala, jak vážné to s ní je,” oči se jí zalily slzami.

“Ano, máte pravdu,” pokývala hlavou sestra. “Držela se dlouho. Pak přišla chemoterapie a ozařování. Bylo jí moc špatně, ale zvládala to statečně. Ale když přišla o všechny vlasy, s tím se nikdy nesmířila. Chápete, ztratila ty své nádherné vlasy! Jak na nich lpěla! Slibovali jí, že jí znovu narostou, ale myslím, že tomu nikdo z těch doktorů nevěřil.”

Jak já jsem je miloval! Proto mi připadala taková zvláštní, když jsme se pak potkali a ona měla na hlavě ten šátek. Byl sice umně uvázaný a slušel jí, ale pod ním nebyl vidět ani vlásek. Seděli chvíli v kavárně, do které tak rádi dříve chodili. Brzy se zvedla. Musí prý brzy ráno vstávat do práce. Ani nechtěla, aby ji vyprovodil domů. Byl z toho tenkrát zklamaný. Doufal, že by mohli začít tam, kde před lety skončili.

Šel pomalu po tiché ulici a tvář mu omývaly milosrdné kapky deště.