Opuštěná pláň...

Když se někdo cítí sám...

Stál tam na pláni, tak sám a sluníčko mu svítilo do očí. Bylo již skoro jaro a jemu bylo smutno, smutno z té samoty. Přemýšlel o životě, jak je krátký a jak si v něm připadá zbytečný. Mraky na chvíli schovaly slunce, začalo mírně poprchávat. Dál tam stál a chtělo se mu křičet na celé kolo: "Haló, lidi, já jsem tady, patřím také mezi vás, všimněte si mě někdo.", ale nevydal ze sebe ani hlásku. Na jeho rameno se posadila vrána, možná proto, že byla taky tak sama, nebo jen pod tíhou mokrých křídel nemohla letět dál. Jako by mu věštila jeho blízký osud. Když přestalo pršet, vrána odletěla a on mohl dál pokračovat ve svých chmurných myšlenkách. A najednou si uvědomil, že smysl života není v jeho délce, ale v tom, co během tak krátké doby dokážeme, i krátký život dokáže být smysluplný, a jen tak jemně, aby se neřeklo se pousmál. Slunce si opět našlo cestu ven mezi mraky a on věděl, že tenhle jeho úsměv bude ten poslední. Věděl totiž, že teplo a slunce nedělá dobře sněhulákům.

---