Jak jsme jeli na výlet

Věřím tomu, že každý mladý člověk se někdy více či méně dobrovolně zúčastnil rodinného výletu. Tak tomu bylo i u mě, jelikož jedné slunné neděle tatínek nastartoval naši stařičkou Škodovku (tento úkon sám byl pravděpodobně nejpozitivnějším bodem celé akce) a se slovy: “Sbalte se, jedeme na piknik!” zanechal svou ženu a potomky s otevřenými ústy, tvořící živý obraz na téma Otec se nám zbláznil.

Tatík vesele zapadl za volant a vyjel z garáže, končíc mezi maminčinými záhonky s listopadkami. Pak nám bohorovně pokynul, abychom nastoupili. Známe otcovy vrtochy a tak jsme se raději tiše usadili. “Pes jede taky.” poznamenal ještě a naši fenku umístil Discobolovým pohybem na zadní okno. To už dorazila i maminka

s košikem jídla, posadila se a vyjeli jsme.

Cesta sama pak probíhala tradičně. Tatínek rád upozorňuje na svůj dopravní prostředek, ač my stále nechápe proč, ale on troubí a troubí. Naše Škoda předjížděla auta zahraničních značek, zahraniční auta tuzemských značek, ba i tuzemské značky, hlásající povolenou rychlost podél dálnice.

V okamžiku, kdy otec sjel na okresní silnici, snížil rychlost na uklidňujících 130km/hod. Prosvištěli jsme kolem policejního auta a postarší obyvatelku jedné vesnice vzali na nedobrovolnou projížďku, neboť se zachytila na předním skle. Pravda, moc jsme v této situaci neviděli, ale tatínek zapnul stěrače a pak jsme jeli dál.

Vtom jsme za sebou uslyšeli policejní houkačku. Hned jsme věděli, jak se zachovat a bleskově se připoutali. Otec se zabořil do sedadla, které drželo v automobilu jen silou vůle, vzkřikl: "Držte se, unikneme!" a zvýšil rychlost na třetí kosmickou. Sedmiletá sestřička chvíli volila mezi pobaveným hýkáním a zvracením, ale tělesné pochody zvítězily a sestra vrhla. "Blij z okénka!" ječel tatík a strhl zatáčku doleva.

Ve snaze pomoci sourozenci jsem jí přidržela hlavičku u okénka, což ovšem neocenili policisté za námi, kteří měli přes zapnuté stěrače přední sklo stále neprůhledné. Byli nuceni přibrzdit a nakonec zastavit.

Otec objel rybník a zmizel v lese, kde též zastavil, aby obhlédl ztráty. Shledal je malichernými, pravil "Nu, něco pojíme...", maminka vytáhla deku a rozprostřela jí na mýtině. "Se mnou nepočítejte!" pravila má druhá sestra, která je nervově poněkud labilní a tak neměla po blízkém setkání s obsahem žaludku chuť k jídlu. "Nejez - neubude!" mínil tatík a vyplnil ústní dutinu bagetou s ementálem. Matka chtěla našeho psa uplatit sušenkami, ale zvíře se odpotácelo do lesa nejspíš navázat diplomatické styky s vlky. "Není nad rodinný piknik!" poznamenal můj optimistický otec a vyprázdnil obsah dvoulitrového džusu. "Nyní si zahráme na schovávanou!". Maminka zbystřila, zjevně doufajíc, že se manžel kvalitně skryje a už jej nenajdeme, počítajíce zřejmě s variantou, že se k ní přidáme a vůbec ho hledat nebudeme. "Ty pikáš!" určil mě tatík a odhupkal do lesa.

Rozhlédla jsem se po příbuzenstvu. Slov nebylo třeba. Maminčin předpoklad vyšel. Hlava rodiny, nejspíš důmyslně skrytá v nějakém ptačím hnízdě se dvě hodiny neobjevila. Prošli jsme se po okolí, konečně v klidu posvačili a osvěženi se vraceli ke stanovišti.

Tam stál již bůh pomsty, se senem ve vlasech, potrhanými šaty a lítým výrazem v brunátném obličeji. “Obrňte se…” vydechla matka. Věřím tomu, že v lese se nemá křičet, ale to, co následovalo, popřelo všechny mé naděje na to, že otcův názor je stejný. “Vůbec jste mě nehledali!!!” ječel a já si poprvé uvědomila, jak je táta bystrý. “Ale počkejte! Žádnej piknik a jede se domů!”

Umlčela jsem sestru, jejíž záměr byl oslavit nové plány radostnými výkřiky a šla jsem sehnat psa. Když jsem se vrátila, seděli již všichni v autě a tatínek vyprávěl, jak se střetl s hladovou srnu, která jediná ho v seníku našla.

Jeli jsme domů mlčky, snad jen na tatíkovu poznámku, že až do odvolání žádný výlet nebude. Sestry plesaly, ale mě to zčásti i mrzelo.

No schválně, kdy uvidíte něco takového jinde než na televizní obrazovce?