Rudý prapor

Rudý prapor

Jmenuji se Alexandr Budinský a jsem původem z Polska. Řeknu vám svůj příběh, který se táhne přes celou válku.

Když nás v devětatřicátém Němci přepadli, byl jsem v armádě, ale byli jsme poraženi a já prchl. Nějaký čas jsem nosil partyzánům zbraně z bojiště, později jsem byl i jedním z nich. Dokonce jsem získal i malé zranění, jenže v partyzánských podmínkách jsem se z něj léčil skoro rok. Pobili jsme tehdy spoustu Němců a musím říct, že to byl ten nejpříjemnější způsob prožití tak nepříjemné věci, jako je válka. Když se přiblížili Rusové, nadšeně jsem se k nim přidal. O chvilku později se táhlo na Berlín. A tam začnu své vyprávění.

Má jednotka byla na frontu nasazena až den po přechodu Odry, nicméně do těch těžších bojů o předměstské části. Když jsem si večer stačil přečíst spolubojovníkovy noviny, našel jsem malý článek o soutěži pro vojáky. Kdo jako první zamává nad říšským sněmem rudým praporem vítězů, dostane měsíc dovolené. Hned jsem zpozorněl. "Podívej, co píšou," ukázal jsem článek majiteli novin. "Hm, to je dobrý," zahučel a dál si vychutnával poslední cigaretu dne. "Ale podívej, když dobydeme Berlín, myslíš, že se ještě bude měsíc válčit? To už pojedem rovnou domů, z války!" upozorňoval jsem ho. Byl na vojně od začátku a už dávno neměl to nadšení pro boj, které pomalu začalo vyhasínat i u mě. "Kdo ví, zdali tě opravdu pustí," ukončil rozhovor. Myšlenka mi však stále vrtala hlavou.

Za několik dalších dnů jsem už o ničem přemýšlet nemusel. Rudá armáda vstoupila do Berlína a začaly boje o město. Narychlo jsem se rozhlédl po napůl hořícím městě. Skutečně jsem viděl na obzoru budovu, která připomínala tu na fotografii v novinách. Zkontroloval jsem, zda-li mám v brašně prapor, který jsme vyfasovali u politruků. Pak jsem se rozběhl stejným směrem, kterým běžely další tisíce vojáků. Zastavil mě až hluk těžkého kulometu, který měli Němci na jedné z budov. Bleskově jsem se skryl za jeden z vyhořelých německých tanků a vystřelil na kulometčíka. Zasáhl jsem, ale zbraně se zmocnil nabíječ a pokračoval. Letmý pohled napověděl, že ještě několik dalších čeká, až příjdou na řadu. Stáli tam jako slepé ovce, které čekají, až je řezník promění v klobásky. Přeběhl jsem tedy za další budovu a pokračoval v běhu k říšskému sněmu.

Po několika hodinách, které jsme pomalu postupovali vpřed, jsem s malou skupinkou vojáků stanul před budovou, která znamenala naši možnou dovolenou. Ale při pohledu na ni se nikomu nahoru nechtělo. Z oken trčely hlavně zbraní a na zdech lezlo v různých výškách několik desítek vojáků, toužících opustit tuto válku. Opustil jsem své dočasné druhy a rozběhl se k budově. Skryl jsem se u paty a poté, sám nevím, jak je možné, že tak rychle, vyšplhal s pomocí okapu do okna prvního patra. Obsazení proběhlo dobře, stačil mi jeden granát. Po krátkém oddechu jsem pokračoval. Čím výše jsem byl, tím více jsem si uvědomoval podstatu války. Dole pode mnou umírali vojáci v marné touze opustit toto místo dříve než jejich kolegové. Udýchaný jsem vlezl do okna ve třetí patře, kde překvapivě nikdo nebyl a odpočíval jsem. Člověk by mohl děkovat Bohu, že v takovém místě, kde smrt svištěla všude kolem je stále naživu. Nevděčně řečeno, je to od něj dar Danajský, spousta těch mladých hochů, kteří sotva opustili školní lavice by byli stokrát raději, kdyby to již měli za sebou. Náhle se na parapetu okna zachytily čtyři prsty. Přiskočil jsem k oknu a spatřil člověka v uniformě průzkumníka. Další z těch beznadějně zamilovaných do svobody mi se silným pohledem do očí podával ruku, aby se mohl zachytit. Rychle jsem mu pomohl a vtáhl ho dovnitř. Teprve pak jsem si všiml, že jeho bota je od krve. "Střelili mě kousek níže, ale nic to není," vysvětloval. Byl mladý a tuhle válku očividně nechápal. "Jmenuju se Jurij, a ty?" vyptával se. "Alexandr," odtušil jsem tiše. "Jsem z Omsku, vybrali mě už před rokem. Moje děvče se za mě modlí, chce ze mě mít hrdinu," pokračoval. "Mrtvého," dodal jsem a chystal se k dalšímu postupu dveřmi. Sotva jsem je však otevřel, uviděl jsem za nimi Němce. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, Jurij ho zastřelil. Němec už byl skoro natočený na mě. "Díky," musel jsem mu poděkavat. Když jsem jen trochu rozhlédl dveřmi, pokud to dovolovala střelba, bylo hned jasné, že tady se buď dlouho zdržíme, nebo dál půjdeme oknem. Jurije nebylo třeba dvakrát přesvědčovat. "Když jsem narukoval, zrovna jsme je hnali přes hranice matičky Rusi, to byla nádhera," řečnil stále. Bylo mi z něj špatně. Stále, celou cestu jen řečnil o tom, co má doma, co zažil, a jak se mu líbí bojovat za vlast. Tak mladí lidé ani nechápou podstatu války a to je nehorší. V patře nad námi bylo velmi rušno, proto jsme raději dál pokračovali po stěně. Když jsem vlezl do okna, opět tam nikdo nebyl. Ne však dlouho, jeden Němec vtrhl dovnitř, ale hned zvedl ruce nad hlavu, když uviděl mou připravenou pušku. "Alexandre!" ozvalo se najednou venku. Odhodil jsem veškerou opatrnost a naklonil se ven. Jurij postřelenou nohou škobrtl a visel jen na levé ruce. Co nejvíce jsem se pro něj natáhl, čehož využil Němec. Ucítil jsem silný náraz do zad. Kopnul jsem jednou nohou dozadu, což mi pomohlo získat čas. Náhle kolem prosvištěla kulka a ustřelila mi popruh brašny. Brašna a v ní i má vlajka putovaly z veliké výšky dolů. Rychle jsem vytáhl Jurije a zneškodnil Němce. "Bestie německý," ulevil si. "Sakra!" zaklel jsem v rodné řeči. "Můžeš mít vlajku mou," ozval se Jurij. Nechápavě jsem na něj civěl. "Postavíme ji oba a oba nás pustí," vysvětloval. "A myslíš, že to vyjde?" zeptal jsem se nejistě. "A jak víš, že ne?" namítl. Zase jsem musel souhlasit. Mladé by neměli brát do války, a když už, tak jim alespoň zabavit jejich nadšení, které je často strhující. Jenže s tím velitelé počítají. Jurij opatrně otevřel na chodbu. Klid. Už nám zbývalo jen pár pater, byla by škoda, to teď vzdát. Neviděli jsme víc jak pět jiných vojáků na stejné výšce. Přiblížili jsme se ke schodišti. Sotva Jurij došlápl na první schod, rozštěkal se samopal. Ne však po něm. O patro výše přeletěl zábradlí nějaký rudoarmějec a zkutálel se až k nám. Spadlá přilba odhalila blonďaté kadeře. Byla to mladá žena s páskou od spojařů. Usmívala se na nás a my nevěděli, co říct. Uniforma jí stále více červenala a z pádu na schodech se jí na čele otevřela nepěkná rána. S Jurijem jsme ji usadili a opětovali palbu do Němců nahoře. "Chtěla jsem zemřít za vlast," zachrčela. "A podaří se mi to," dodala ztěžka. "Budeš žít, čeká tě rodina, muž, vesnice," uklidňoval ji Jurij, zatímco já jsem se snažil sestřelit nějakého z Němců nahoře, kteří byli stále naživu. Konečně se mi to povedlo. Ale zůstal mi jen jeden zásobník. "Máš náboje?" přiskočil jsem k děvčeti. Přikývla. "Kde?" ptal jsem se. Natáhla ruku a rozepnula si blůzu. Měla s sebou nábojů, jako celá rota. "Vemte si je všechny, jen mi nechte jeden zásobník a granát," žádala. Jurij nechápal, ale mě to bylo jasné. Až ji najdou, bude dělat mrtvou, a když u ní bude nejvíc Němců, odpálí ho. Takto spousta našich ukončila svůj bídný život. "Pojď," křikl jsem na Jurije, klečícího u ní. "A co ona?" divil se. "Za chvíli zemře, chceš, ať nás předběhnou?"

Nejvíce Němců, jak jsme čekali, bylo nahoře, zdrželi jsme se více jak hodinu. Celou dobu jsme čekali, že nám někdo příjde na pomoc, ale nic, všichni naši zůstali hluboko dole. Naštěstí nám její náboje dobře posloužily. Když se konečně i poslední odpotácel do pekel, stáli jsme u schodů na střechu. Bleskově jsem otevřel poklop a vyskočil nahoru. Nikde nikdo nebyl, přesto jsem se z opatrnosti držel při zemi. Jeden starý voják mi vypravoval o ostřelovačích, mocné německé zbrani. Pomohl jsem nahoru kulhajícímu Jurijovi a pak jsme se opatrně plížili na místo, kde byla střecha nejvyšší. Další půlhodinka na toto padla. "Už jsme tu, vytáhni ji," vyzval jsem kolegu. Sáhl do kapsy a rozbalil temně rudou látku s několika žlutými ornamenty. "Kam ji připevníme," bezradně se rozhlížel kolem po nějáké tyči. "Na tvou pušku," ukázal jsem pohledem na jeho zbraň. "Proč?" podivil se. Zřejmně mu nebylo po chuti vzdát se své pušky. "Je delší jak moje," rychle jsem odpověděl, a taky to byla pravda. Několik provázků připevnilo vlajku k hlavni. "Kdo to zvedne?" zase se ptal. "Oba přece! Snad si nemyslíš, že sem jen poneseš vlajku a zbytek udělá ten druhý?!" odpověděl jsem. "Tak kdy?" znovu se ptal, když jsem chvilku přejížděl zrakem okolí, zdali nezahlédnu nějakého zákeřného Němce. Ale marně, ostřelovači se uměli schovat. "Až to zvednem, křič, ať je nás vidět," řekl jsem mu. Už jsem se chtěl vztyčit, když nad budovou přeletělo letadlo. Ani jsem si nevšiml, čí bylo, ale na několik okamžiků mě to udrželo u země. Měl jsem strach jako malé dítě před výpraskem, ale vidina posledních minut války byla příliš lákavá, než aby potlačila obavy ze smrti. "Teď!" zvedl jsem se naráz a začal prudce mávat nad hlavou praporem. "Rudá armáda!" křičel z plných plic Jurij, ale já jen řval, jako by mě mučili. Náhle Jurij přestal. "Podívej," zašeptal. Podíval jsem se dolů. Dům, na němž jsme stáli, protínal frontu, na jedné straně byli Němci, na druhé naši. Ale na obou stranách byl klid. Dokonce i ticho se začínalo šířit. V jedné knize jsem četl výraz ohlušující ticho, ale teprve tam jsem zjistil, co to je. Ticho, které křičelo! Pocit, který nelze zapomenout. Jen pár okamžiků, trval ten moment. Pak se naši znovu, s desetinásobnou vervou pustili do Němců, kteří stále stáli jako opaření. "Viděli nás!" smál se Jurij. Plakal jsem radostí, dokázali jsme to! Německo svou existenci počítá na hodiny! "Rychle k zemi!" padl jsem na střechu, když kolem mě zahvízdala kulka. "Není to tak jednoduché," kroutil hlavou Jurij. "A cos myslel?" obořil jsem se na něj. "Ta holka dole, kolik myslíš, že jí je? Sotva dvacet, celý život měla před sebou. Jenže měla. A ty jestli se nebudeš snažit přežít, už taky nebudeš, ale byls," vysvětloval jsem mu naštvaně. Jeho výraz tváře se měnil, jakoby celé to svinstvo začínal chápat. "Co bude teď?" zeptal se po dlouhém mlčení. "Musíme tu počkat, až se fronta hne odtud, jinak nás můžou snadno sestřelit. Praporem jsme zamávali, to musí politrukům stačit. Teď je důležité, aby nás vlak vezl na dovolenou živé, ne v rakvích!"

Po několika hodinách se fronta posunula a na střechu přiletěl vrtulník s politickým komisařem, který hned všechno vyfotil a zadokumentoval. "Vaše vlast je na vás hrdá. Jste nejlepší! Ještě dnes budete propuštěni domů a zítra vás ještě povýšíme. Váš čin vstoupí do dějin," ujišťoval nás. "Soudruzi, pojďte, proletíte se helikoptérou, nechcete?" nabízel nám. Neměl jsem zájem. Jurij ho také ztratil. "Soudruhu komisaři, rádi bychom sešli dolů po svých," řekl jsem a šel zase dolů. Když jsme došli k místu, kde jsme nechali raněnou spojařku, byla už dávno mrtvá. Ve zdi vedle vyryla nábojnicí nápis: Za svobodu! Nevěděla, jaká je to svoboda.

Komisař měl pravdu, tato válka zůstane v dějinách. Jako válka dvou nerozdílnějších, nejnesmiřitelnějších mocí. Vyhrála jedna. I když jsem viděl tu válečnou hrůzu, která se ztěží dá popsat na papíře, přesto nyní děkuji Bohu, že jsem byl jedním z vyvolených, kteří se mohli dočkat konce. I proto, abych mohl takové mladíky, jako je Jurij poučit o tom, že válka je to n ejhroznější, co kdy člověk vymyslel. Nedávno mi Jurij poslal své svatební oznámení. Vzal si dívku, která na něj celou válku čekala. Kolik ostatních vojáků a jejich rodin už se nikdy neshledají na povrchu zemském? Později, až doma jsem se dozvěděl jméno té dívky, byla to Anna Kabaljevová, a neměla žádnou rodinu, o které mluvil Jurij. Zabili jí ji Němci, proto se dala do armády. Tato válka svedla k sobě lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali. Ale také už se jich mnoho nikdy nepotkalo s těmi, se kterými chtěli. Doufám, že tato válka bude varováním všem před jinými válkami. Neboť tahle ukázala podobu války v té nejstrašnější podobě. V podobě masového vraždění, zneužívání lidí v obou armádách a také používání stále ničivějších zbraní. Už dost válek. Každá válka je zneužitelná a ti, kteří je vedou si to moc dobře uvědomují. Anna Kabaljevová zemřela za svobodu. Vzpomeňme si na ni, než znovu uvrhneme svět do větší katastrofy.