Prenatálie

Rozhodla jsem se celek nějak ohraničit.

Z normálního malého děvčátka pod nadvládou neurotického otce vyrostla slečna. Ve všem odporovala svému otci, protože cítila, že podle něj nebude nikdy nic v pořádku, sotva tak to, co si sám udělá. Ač to byl vulgární egoista, mohla Natálie již od patnácti navštěvovat alespoň občas vesnické zábavy a vracet se takřka kdykoliv. Dostala i nějaké peníze na útratu. V tom spočívalo otcovství v její rodině. Chodila s partou o něco málo starších kluků. Tenkrát byla hrdá. V partě se samýma staršíma. Byly dospělí. Většinou za ni platili, to by nebyli žádný chlapi, aby ženu nepozvali na panáka hned po jedné plouživé osahávací sérii přiopilé kapely. Byla s nimi zábava a občas s někým trochu zaflirtovala, nebo dokonce chvíli chodila. Chodila na zábavy a procházky letní nebo zimní nocí prosáklou alkoholovými výpary. Postarali se o ni. Poprvé se mezi nimi pořádně zamilovala, aby ji to v zápětí rychle přešlo. Snad si nemyslela, že s ní bude trávit život. Poprvé se mezi nimi pořádně opila. Do němoty, to si musí každý zkusit. Pak se o tom vypráví ještě dlouho, dokud to nepřebije nový velký zážitek. Podruhé se zamilovala, to už nebylo tak žhavé a pro jistotu to skončila dřív než on. Podruhé se opila, potřetí se opila.... Poprvé se vyspala, s někým. Proč? Bylo na čase. Podruhé už se s ním nevyspala. Tolik ho milovala. Proč? Těžko říct. Nestálo to za nic. Několik měsíců doufala, že se vrátí a nebude říkat, že by si měla najít někoho lepšího, že jeho by stejně opustila, protože je chytrá holka, chytřejší než ty předtím, a brzo by přišla na to, že je úplně obyčejnej. Nebyl. Natálie se nikdy nezamilovala do někoho obyčejnýho. Byl zvláštní. Řídil opilý, mluvil v šifrách a ona ho chtěla rozluštit. Dodnes neví, jestli na to přišla. Takhle to ale dál už nešlo. Najednou jí ty zábavy nepřišly tak zábavný. Rum ani becherovka už ji nechutnaly. Nechtěla, aby jí říkali Rumová víla. Nechtěla poslouchat oplzlé vtipy pivních mozků. Nechtěla každý pátek sedět u stolu a pak z povinnosti jít s někým ploužit a nechat si sahat na zadek. Už se jí taky dělal v hlavě neprostupný pivní škraloup. Zatemňovalo se a dělala se mlha přes okolní svět. Svět byla hospoda a lidi, na kterých se stávala ošklivě závislá. Chtěla tu spoustu kluků, kteří se na ní jednou za týden večer podívají přes dno půllitru. Chtěla je svádět a nechat si od nich říkat, jak je krásná a inteligentní. Takhle to prostě dál nešlo. Ani jeden z těch hochů by s ní nestrávil víc jak jeden nebo dva nebo tři večery. A když ano, chyběla tomu hloubka. Bavit se o práci v JZD a bývalých vztazích? To ne. Ležela s jedním v posteli a řekla tři jednoduchý věty o smrti. „Ty nějak moc filozofuješ, ne? Proč, prosim tě, takhle mluvíš?“ Tomu je konec. Už s nima nikam nepůjde. Je nervózní každý víkend, jestli na ni nezapomenou, kdy si vzpomenou... Konec. Bude závislá sama na sobě. Nikdy do té jejich party nezapadla. Dlouhou dobu nikde nebyla. Ani si na ni nevzpomněli. Jednou zašla na „Sud“ a všichni ji překvapeně vítali: „Kde seš, už si mezi náma dlouho nebyla? Dej si frťana. Natoč si pivo.“ „Ani jste si nevšimli, že tu nejsem.“ Vypila jedno pivo a šla domů. Pršelo a Kamil za ní běžel ve svých rozlepených sandálech až domů. Kamile dej mi pokoj. No dobrá, povídej. Hele, já už jdu spát. Ahoj. Tohle vážně ne. Vydala se sama na „běs“ pár kilometrů pěšky. Začne znova. Oni ji nezajímají. Změnila image. Už ne ty flanelový košile a rozpuštěný zacuchaný vlasy. Normální oblečení a vlasy stažené jako když jde krmit králíky a prase. Je jí přece jedno, jestli někoho okouzlí. Nepotřebuje nosit nejnovější zábavové trendy. Rozhlíží se a první, koho uvidí, je samozřejmě „její“ parta. Pozdraví je a jde dál. Je v lese. Je to příjemný. Může se tam ztratit. Uviděla kluka. Už zase. Ale on vypadal přesně tak, že sem vůbec nepatří a je zcela opuštěn. Nebyl odsud, znala by ho. Vypadal dobře. Nemohla se zbavit ženský chuti nechat se dobývat. On by ale nedobýval. Rozhodla se, že se seznámí. Nechce už zdejší lidi. Marně tu hledá někoho, s kým by se dalo mluvit. Večer už pokročil. On seděl sám u stolu pod borovicí. Prostě šla k němu a položila debilní otázku: „Co dělá sám kluk na zábavě?“ Bla bla bla. „Tak já zase jdu dál.“ Konečně si vzpomněl, že jí může nabídnout místo. Sedla si. Bezvadně proklábosili večer o věcech, který ji konečně zajímaly, a nevypila při tom ani kapku alkoholu. Mluvila sice jako blbec, ale nějak se začít musí. Jenže co si o ní teď myslí? Ale co. Není to jedno? Když už jí nebude chtít vidět, neuvidí. Pohoda. Krása. Domů šla několik kilometrů pěšky. Sama. Tak se narodila Nová Natálie. Tu starou ovšem stále někde vláčí s sebou. Hodila by ji do koše, ale nejde to. Tak alespoň opustila starý svět. To docela jde. Šrámy zůstaly, ale nebolí, když se do nich nebodá. Uběhl půlrok, aby Natálie potkala Tomáše znova. Milovala v tu dobu někoho jiného. Tomáš už tenkrát žárlil a nikdy jí neodpustí, že nechtěla být s ním, ale běhala za nějakým moulou. Ještě že tak. Tomáš tenkrát taky byl někdo docela jiný. Názory ho neopustili, ale se svým stylem života by s Natálkou dlouho nevydržel. Ona s ním. Tak kolem sebe jen tak proběhli, aby se další půlrok neviděli. Pak přijel nějakej pán se synem, že od jejího tatínka něco potřebuje. Tatínek je kovář. Ten syn byl Tomáš. Oba byli trošku vykulení, ale věděli, že přišel čas. Sešli se na stejném místě jako před rokem a tentokrát Natálie nešla domů sama.

---