Fialové vzpomínky, aneb věnováno Anaje, aneb psáno o ní

Byl krásný den, stala se bouračka, oči bloudí kolem, oči padají, oči se rozplácávají pod chodidly vlaků, přivážejících živé a odvážejících mrtvé, z očí rostou chryzantémy plné červených odlesků panenek albínů. Náhle si jednu utrhnu, změní se na psa, upadne mu hlava a kutálí se směrem do nikam, odkud přichází... Ještě jednou se vysmrkám a z nosu se mi táhnou lana, na kterých jsou pověšena těla bezmocných mrkví, snad toužících zase někde vyrůst a být potravou pro psy bez hlavy, prý aby nebyly pokousány a poškozeny.

     Jdu spát, vždyť jsem prožil krásný den, a třeba se dočkám krásného snu. Už ťuká na víčka, nikdo neotvírá, paklíčem odmyká zámek a vchází do hluboké díry. Zabloudil. Dostal se do srdce a byl špatný. Kurva svět.

     Probouzím se po bezesné noci a kolem mé postele vidím plot z kůlů, na kterých jsou nabodena těla mých bývalých lásek. Jaký to pohled, ale nikde ani škvírka kudy by se dalo projít ven. Ven z té postele ohraničené kůly. Nacházím vedle sebe nůž. Rozřezávám si hruď, vyndávám zkažené srdce a rozpatlávám ho po plotě. Tak takhle začíná blbej den. Najednou se otvírají dvířka, tak vycházím, proč ne? Hnedka první krok zakopnu. Dívám se o co a vidím něčí tělo. Moje budoucí láska? Snad. Ne, co blázníte, vždyť je to opice. Má černý chlupy a je umazaná od džogurtu, místo očí má dvě borůvky, ve kterých někdo plave, podívám se blíž a zjišťuju že já. Jsem úplně nahatý a dovádím se semínkama, hážeme po sobě očníma bulvama, hnědýma, zelenýma, fialovýma. Kde se tady vzaly, ví jenom opice a ta vám to stejně neřekne, která opice by přiznala, že je moucha. Já tedy ne. Tak tedy vstanu, utřu se do ručníku, obleču se a odcházím do Amsterodamu, do svého rodného kolejiště.  Jak jdu, potkávám lidi, nějaký divný, jsou celý chlupatý, lezou po stromech a šíleně se smějí, některým vypadávají zubní protézy, ty se na mě ještě zašklebí a odcházejí si léčit ledviny. Ale jedna lidoopice se řehtá tak silně, že ji upadává i noha. A ta se nesměje, ale naopak mě honí, a kope do zadnice. Občas se unaví, ubalí si cigaretu, vykouří ji, sní nějakou tu protézu a honí mě dál a kope mě dál až do .... Do té doby než mě nějaká zázračná záležitost zachrání. Sám nevím, jak se to mohlo stát. Ta noha mě úplně zkazila chuť do Amsterodamu, no co, vylezu si na některý ze stromů a taky se zasměju.

     Do sytosti jsem se nasmál, tak lezu dolů, a noha je tu zpátky. Tentokrát mě kopla do hrudi. Mám srdce nohu. Začalo sněžit. Z mraků poletovala a líně se k zemi přibližovala nemluvňata, která se s pleskotem rozplácávala o zem. Byly to zvuky, jako když padá mrakodrap na hejno hlav těhotných matek, jako když se mozek rozlévá po curůčcích do kanálů, kde propadávají na dno a tam se stávají potravou pro krysy. Všechna ta beznaděj padala a rozplizávala se kolem mě, některé dítě ještě plácalo ručičkama, jako by chtělo přivolat matku, jenže zbytečně. Přijížděly buldozery, které zbytky a odpad shromažďovaly na hromadu, kterou si rozebírali bezdomovci, snad se jednou pořádně nají, a možná, že zde najdou i nějaké dítě pro sebe, chtějí se přeci o něco starat. Ze zbytku hromady se stávaly velké, poloshnilé telefoní automaty s utrženými sluchátky. Kolem mě pobíhali Machové a Šebestové a místo hlav měli žárovky svítící místo slunce. Byla tma, neproniknutelná a hnusná tma. Bez svitu žárovek by nebylo vidět ani na krok. Pokoušel jsem se utíkat, ale nohy se mi změnily na lyže, které můj běh brzdily. Neustále jsem padal a zvedal se a nepohnul jsem se ani o píď. Pak sněžit přestalo a mezi mraky se objevilo sluníčko sedmitečné a já měl zase svoje nohy a mohl jsem odejít. Šlo to těžce, podrážky mě klouzaly po směsici krve s listím, bylo totiž jaro.

     Spěchal jsem do svých čtyř stěn.

     Uprostřed cesty se vyklubala velká bílá koule obrůstající komíny, z kterých vylétávaly andělé, a zase padaly na zem. Lámala se jim křídla a běžící pásy je odvážely zpátky do té koule. Pak z ní vypadl vysavač, měl čtyři ruce, čtyři nohy a ani jedno oko. Byl to takzvaný bezoký vysavač a nebyl jeden. Najednou jich byla plná cesta. Začaly vysávat a lítaly z nich brablenci. Veliký zrzavý brablenci, místo zadečků mají autobusy plný lidí, lidí bez ksichtů, na nichž si seděli, a z prdele jim šel dým, asi kouřili. Někdo se tam pokoušel o orálně-anální sex. Z úst padala hovna. A přeci se točí! Ale já chci jít pryč, já musím jít dál. Autobusy konečně odjíždějí a berou sebou nakonec i vysavače, má cesta je tedy konečně volná. Ale ta koule, na tu jsem zapoměl. Co s ní? Obejdu ji.

     A jsem doma, konečně doma. Chvíli sedím a znenadání zazvoní telefon. Mám jít k někomu na návštěvu! Ach ta hrůza, ten děs, zas někoho vidět, cítit, slyšet, nutnost komunikace. Ale dobrá, jdu tedy.

     Sedím na cizí židli, kolem mě pobíhá hejno slepic, kdákají, rvou se, lámou si křídla, z kterých raší kola od mlýnu, ze zobáku jim padá mouka, začíná jí být mnoho, začíná mě dusit. Sedím, přichází kovář a přidělává mne velkými okovanými koňmi k židli. V čele slepic sedí opice, umazaná od džogurtu a místo očí má dvě borůvky. Neviděl jsem ji už někde? Vše na mě padá, cizí problémy, cizí hlavy, cizí nohy a opice mi skáče do klína. Mozek mi radí, utíkej, utíkej pryč odsud, ale zatím utíká pouze on, má mnoho nožiček aspoň jako stonožka. A není to nakonec stonožka? To je jedno, hlavně že zmizel. Za dveřmi se objevují stíny ze Stínadel. Doufám v jejich pomoc. A opravdu, vysvobozují mě a odnášejí mě pryč do mé postýlky. Usínám.

     Ráno se probouzím, bude dobrej den, někdo skočil z okna. A urostřed místnosti vyrůstá mandarinovník, kterému okusuje kůru opice, místo očí má dvě borůvky. Prohryzává se až do dvoukoruny stromu, kde se nachází velký plod kokosu. Otvírá ho a nachází v něm kelímek s borůvkovým džogurtem, z kterého ční mrkající Milka. Na vrcholku skví se fialová kráva lžící ujídajíc džogurt a přikusujíc čokoládu. Až to všechno sní, stane se z ní telefoní automat, do kterého opice vstrčí pravou ruku, a za své ulámané nehty bude telefonovat do Austrálie. Pak zahodí sluchátko, a celý automat sežere. Mince v ní budou slastně cinkat, narážet do sebe, množit se dělením, až nakonec porodí papírovou Boženu Němcovou. Ta vstane, oklepe se, vyčistí si zuby, zamiluje se do Františka Palackého a vlakem odjede někam pryč. Mandarinovník slupne opici s kokosem a promění se v mandarína, ten zežloutne a spadne jako listí. Já vstanu, seberu list, uschovám ho mezi řádky novin a budu vzpomínat, jak uprostřed místnosti vyrostl mandarinovník, kterému okusovala opice, která měla místo očí dvě borůvky, kůru. A jak se prokousala až do mých vzpomínek....................