Bílá Labuť

Po modrém nebi bílá labuť pluje, sama si tam poletuje, myslí, že ji někdo uvidí, myslí, že ji někdo přivábí, však nikdo si jí nevšímá a nikdo si jí nevolá. Tak letí, letí mnoho dnů ponořená do svých snů, kde je zlatou labutí, co každou duši přivábí. Však náhle k zemi slétává, dlouhým letem znavená, na hladinu lehce dosedá a hlavu v peří ukládá. Tu začne se zdát krásný sen, jak modravý a slunný den, po temné noci nastává a tu hrůzu střídává. Bílá labuť nebem pluje, nad svým druhem poletuje a svým letem dokazuje, že láska všechno ulehčuje. Po chvilce se dolů snáší, je mu stále bližší, bližší, v těsném blízku jeho sedá a krk svůj kol jeho motá. Svou lásku mu vstřícně dává, která právě vroucně vzplála, jejich cesty se v jednu spojí, ony chtějí býti jenom svoji. Spolu vzhůru k nebi vzlétaj, přitom křídli lásky mávaj, po chvilce odlétají velkou láskou spolu spjatí. Náhle se však labuť bílá ze svého snu probudila, když na hladinu začal vítr foukat a ona začla vzlykat, vzdychat. Na sen stále myslí, skutečností býval kdysi, ale život se tím těžším stává a labuť bílá se už vzdává. Již nemá sílu dále žíti a na tomto světě ještě býti, již nemá pro ní žádný smysl, zatěžovat svoji mysl. Žití ji už velmi zmáhá, víčko prvé, druhé dolů padá, na hadinu slunce svítí, na hladině labuť leží. Její tělo vodou padá, její tělo ke dnu klesá, na dně již na vždy spinká, však najednou tu vzhůru stoupá. Na hladině se tělo jeví jak leknínové bílé kvítí, které svou krásou ohromuje a svou vůní omamuje. Na obloze labuť černá svými křídli jak orel mává, tu spatří barvu lesklou jak sníh krásně bílou. Z oblohy se dolů snáší, co vodu tak moc krášlí? Krása v hrůzu se hned mění, když na hladině labuť leží, která jak měsíc září, co každou noc tu svítí. Krajinou rozléhá se velký křik apolu s ním i velký vzlyk, proč tu bílá labuť mrtvá leží, proč její život už tu není?

---