O smyslnosti nespavosti

       Tu noc pršelo hrozně krásně. Zhasla jsem lampu ve 2:00, když jsem si předtím s radostí trochu početla. Těšila jsem se, jak upadnu do spánku, jak vejdu do snové krajiny a s těmito blahými  myšlenkami jsem se rozkošnicky zasunula hloubněji pod přikrývku. Tma mě pohltila jako nějaký vatový obal. Protože jsem ale byla tak dobře naladěná, i tma byla laskavá, obměkčila se a po chvíli mi dovolila uvidět obrys okna díky světlu ze dvora, které jemně pronikalo úzkým proužkem prostoru mezi zatáhnutou žaluzií a rámem. Pootevřené okno mě přivedlo k dešti. Teprve teď jsem ho začala vnímat. Kapky bubnovaly a tleskaly, plakaly štěstím, smály se suché zemi a broukům, kteří se nestačili schovat a zmáčeli si krovky. V té pravidelnosti úderů byla nepravidelnost a naopak, přímo to vybízelo ke kontemplaci a tak jsem se nevědomě vtrátila k sobě. Vedle mě ležel pes, ale až na občasné jemné poplácání po hřbetě, když kňučel ze sna, jsem si jeho přítomnost vůbec neuvědomovala. Člověk se určitě nevíc blíží dokonalosti (ve smyslu: jsem, co jsem), když je sám. Často si s úsměvem vzpomenu, jak jsem jednou mluvila s cibulí. Dala jsem ji do pánve na rozehřátý olej a říkám: "Smažte se, smažte." Dobře si pamatuju io tón svého hlasu. Byl takový výchovně-smířlivý, citlivě nabádající. Začala jsem krájet další zeleninu, pak jsem znovu koukla na pánev a povídám těm smažícím se kouskům cibule: "Já vás vidím. Žádné ulejvání!" Byla jsem tehdy sama doma a asi jsem se natolik uvolnila (myslím autocenzuru), že jsem prostě dělala ty věci, které jsou přirozeně veselé a tudíž terapeutické, ale které člověk dělá zřídka, protože "se to nehodí", "vypadá to divně", "je to trapné" a tak podobně.

      Déšť bezostyšně zesiloval svůj útok. Kapky teď tleskaly mnohem rychleji, bylo to jako šílený nekonečný aplaus. Řekla jsem si: ....no jo, kapky jsou teď větší, těžší a proto padají k zemi rychleji. Jenže pak jsem si vzpomněla, jak v nějakém filmu kdosi shodil z vysoké věže dva předměty ze stejného kovu, ale každý o jiné váze. Dopadly na zem současně. Ach jo, čert aby se v tom vyznal. Zas mi došlo, jak málo toho vím, trochu mě to deprimuje, ale nechce si mi vstát a hledat to v knížkách. V pokoji je chladno, musela bych si obléknout ponožky.....ne, kašlu na to. To se radši budu přesvědčovat, že nevědomost je vážně sladká, alespoň v tuhle chvíli to tak musí být.

Rozsvěcuju lampičku, je 3:08. Piju trochu coly a zapaluju si cigaretu. Nechutná mi. Pitomá, nechutná závislost. Pak hned zhasnu, světlo mi leze na nervy. Přemýšlím, kdy jsem naposledy masturbovala. Nedokážu si přesně vzpomenout. Zato si okamžitě vzpomínám, kdy jsem se naposledy s někým milovala. Masturbace nemá s milováním nic moc společného, je to spíš něco jako kýchnutí. A nikdo si určitě přesně nepamatuje, kdy ho naposledy šimralo v nose a ulevil si kýchnutím. No teda! To je úvaha. To jsem zas sama sebe rozesmála. Jak jsem se k tomu vůbec dostala? Aha, přemýšlela jsem, proč nemůžu usnout. Nejspíš právě proto, že jsem nad tím vůbec začala přemýšlet. "To je ale krásný kóan." mohl by teď říct zenový buddhista. Proč vlastně nezkusím normální relaxaci, vždycky to u mě přece zaručeně funguje. Představovat si, jak z nohou a rukou směrem od konečků prstů odcházejí všichni mravenečci, trpaslíčci nebo dělníci (lidé tomu říkají různě). Dokonce jsem někde četla vylepšenou verzi, že je dobré postavit vždy po určitém úseku jednoho mravence na stráž, kde dohlídne na to, aby se ostatní nevraceli zpátky. Ta představa se mi fakt zamlouvá. Jenže zrovna teď nemám ani sílu si cokoliv cíleně představovat. Pach popelníku ke mně na vteřinku zavál, vadí mi, ale nejsem schopná vstát a odnést ho do kuchyně. Třeba mi vadí to tričko. Zbavila jsem se ho. Bylo to to nejjednodušší, co jsem mohla udělat. A spát nahá je přece tak příjemné!

         Ještě chvíli jsem se převalovala sem a tam a pak už jsem zřejmě konečně usnula. Ano, vím to. Vím docela jistě, že jsem usnula, protože když ráno zvonil budík, musela jsem nejdřív odejít ze světa snu, abych mohla natáhnout ruku a umlčet ho.