Tato povídka se zde měla objevit asi tak přesně před rokem. Vyjadřuje mé rozpoložení ve dnech krátce po útoku na New York. Snad ta trochu patosu, který jsem určitě nezažíval sám, nebude na překážku. Není to komentář, takže se tato povídka dá číst i bez toho kontextu.

 

Povídka č. 110901

 

Kde začít ? Všechno je součástí jednoho příběhu. Teď jsem vypravěčem já.

 

Za oknem bouří živly. Náhlý proud vzduchu vyráží skleněnou tabuli okna do místnosti, ale starý muž za stolem pokračuje v práci. Levou rukou si přidržuje list papíru a pravou píše inkoustovým perem.

„Ještě jednu stranu, ještě jednu stranu. A pak už si mě vem.“, uřvaný vítr mu krade jeho slova.

Do místnosti začíná pršet. Obloha se střídavě rozsvěcí a zhasíná. Voda rozmáčí inkoust na papíře. Šedivý muž si levou rukou chrání hrot pera, aby aspoň na chvíli umožnil slovům, která právě píše, zaschnout. Jasný blesk rozčísl oblohu, někde v chatě to zapraskalo. Za chvíli je cítit kouř. Píše se poslední stránka v knize Dějin.

 

Na ulici stojí žlutý taxík. Pod platany je zelený svěží chládek. Jede se na golf. Auto zlehka zatroubí, spíše  proto aby bylo součastí harmonie podzimního dopoledne, než aby ji narušilo.

„Señore, váš vůz.“, menší upravený muž s knírkem otevře Jamesovi dveře.

„Děkuji, Luisi.“

„Do klubu, pane ?“

Automobil se svižně rozjede.

„Zpomalte, Luisi.“

„Promiňte, pane.“

„Je krásný den, chci si ho vychutnat.“

„Jak si přejete, pane.“

Žlutý vůz se zvolna proplétal ulicemi města. Dopolední slunce hřálo tak akorát. James si zapálil doutník, osobní dar od monackého prince. Prý je dostal od kubánského velvyslance jako dar k zásnubám, ale to nebylo důležité. Chutnal skvěle. Taxík zastavil a James vystoupil.

„Gracias, Luis.“

„De nada, señor. Myslím, že vaši přátelé na vás již čekají.“

„Ach ano, děkuji. A pozdravujte ženu a děti.“

„Adios, señor.“

„Adios.“

James protáhnul ruce a jemně se zhoupl na špičkách. „Zdravím vás, pánové.“, vydal se směrem ke skupince gentlemanů, která něco dramaticky rozebírala skloněna nad mapou. Jakmile došel k nim, zvedli hlavu jeden z nich, kterého zatím neznal, složil mapu a postavil se spolu s ostatními.

„Zdravím tě, Jamesi. Jsem rád, že sis našel chvilku.“

„I já, Johne.“

„Paula znáš, že.“

„Jasně, moc dobře si vzpomínám na jisté události z tvé oslavy narozenin, které by někdo označil za kompromitující.“ James se usmál a podal Paulovi ruku.

„A tohle je Jupp. Můj přítel od Rýna.“ John představil Jamesovi muže, kterého ještě neznal. „Juppe, to je ten mladík, o kterém jsem ti vyprávěl.“

„Moc mě těší, Juppe.“, James podal ruku asi o dvacet let staršímu muži v poněkud strohém, přesto úhledném obleku.

„Potěšení je zcela na mé straně.“, odvětil Jupp.

James si s přáteli ještě objednal pití a pak se převlékli do bílých kalhot a triček s límečkem.

„Jsem zvědav, kdo dnes vyhraje.“, zamyslel se se John. S rukami v kapsách se mírně zaklonil a zahleděl směrem k osmnáctce.

James trochu svraštil čelo. „Ať už to bude kdokoli bude se muset pěkně ohánět, cítím formu.“

Paul se rozpačitě usmál a pokrčil ramena, „No, určitě vás potrápím. Uvidíme jak to dopadne.“

Přiťukli si na vítězství a dali se do práce. Rozehráli partii, která měla rozhodnout o osudu světa.

 

„Nesmysl, k žádné válce se neschyluje. A vůbec jak si na to přišel ?“

V redakci významných belgických novin panoval čilý ruch.

„Copak to nevidíš ? Copak jsi hluchý ? Nikdo nemluví o ničem jiném.“, muž v omšelém kabátě se v křesle otočil směrem k Jacquesovi, brunátnému tlouštíkovi, který od pohledu neměl daleko k infarktu.

„Jo, jenže nemluvili o tom dokud nečetli ten tvůj zatracenej článek. Bože, kdybych jen pomyslel, jak to všichni nafouknou, tak bych ho v životě neotisknul.“

„Nepsal jsem nic, co by nebyla pravda.“, hájil se Jean.

„Pravda ?“, vykřikl Jacques, „Nesprávná pravda na nesprávném místě v nesprávný čas.“, menší korpulentní muž v přesně padnoucím obleku si začínal pomáhat rukama. „Vůbec nechápu, proč ty tvoje pamflety vždycky pustim.“

„Protože víš, že jsou pravdivé.“, klidně odvětil starý pán v křesle.

„Ježiši, to snad není pravda.“, Jacques obrátil dlaně i oči vzhůru. „Co si myslíš, že děláš ? Chceš snad spasit svět ?“

„To bohužel nedokážu.“, odpověděl Jean.

„A co dokážeš ? Vyvolat paniku. To umí každej. Dokážeš mi poradit, co mám říct těm papalášům, který nás chtěj kvůli tomu tvýmu kázání zrušit ? Hraješ si s ohněm, Jeane de la Croix.“

Jean v tom okamžiku zvážněl, „Nikoliv, mon ami. Oheň si hraje s námi.“

Jacques se nezmohl na odpověď a vztekle odešel.

 

Nízké slunce začalo krvácet a podzimní odstíny o to více vynikly. Vůně kouře se mísila s vůní pečených brambor. Honzovi šla od úst pára.

 „To je těma bramborama.“, náhle přetrhla niť myšlenek Gábina, která přišla dalšími bramborami od ohníčku.

„Cože ?“, nepochopil Honza. Baťoh měl složený pod hlavou. Přemýšlel kam si na noc lehnou.

„No, že jak jíš ty horký brambory, tak máš v břiše teplo a v puse a pak vydechuješ teplej vzduch.“ Gábina názorně ukazovala na sobě podobný efekt.

„Jo, aha.“, dál nepokračoval. Díval na horizont a na čele se mu zračily myšlenky, chmurné myšlenky.

„Co je ?“, zeptala se Gábina, která chvíli Honzu pozorovala.

„Co, co je ?“, Honza se opět vytrhl ze svých úvah.

„Seš ňákej zamlklej. Je něco v nepořádku ?“, poslední větu vyslovila Gábina poněkud ztěžka.

„No, ..., ne. Teda asi jo, ale s tebou to nemá nic společného.“ Chvíli na sebe mlčky hleděli. Chlad zesílil. Gábina čekala, až Honza promluví. „Mám z toho takovej divnej blbej pocit. Divně blbej pocit.“

„Z čeho ?“

„Ze všeho. Ze světa, z života. Z toho, že slunce zapadá tak krásně. Že dnešek byl asi nejhezčí den v životě. Z toho jak jsou stromy na podzim nádherný. A já tu nádheru nedokážu obejmout, jako krásnou holku. Jako tebe teď. Uniká nám. Chápeš. Svět se s námi loučí a já mu nemůžu ani stisknout ruku. Příroda, ta krása kolem nás, odchází a já ji nemůžu políbit. Dát sbohem.“ Dlouze mlčeli. Pak se přesunuli k ohni a zabalili se do přikrývek.

„Víš,“ řekla pak Gábina a dívala se přitom na pole hvězd nad sebou, které mezitím vyšli, „třeba se s námi loučí, protože odcházíme my.“ Oheň už zvolna dohoříval. Milenci se k sobě přitiskli. Kruh se uzavřel.

 

Na kopečku za vsí stávala šibenice. François neměl rodinu. Ve vsi mu říkali Malý Princ. Nejspíš proto, že jeho nebožka matka celý život tvrdila, že Françoise počala s místním zámeckým panem. Celá vesnice ji měla ze bláznivou ženskou, která nechtěla přiznat, s kým má pancharta. François navíc zdaleka nevypadal jako princ a už vůbec nebyl malý. I když nebyl bůhví jak chytrý, byl to dobrák a poctivý člověk. Práce popravčího mu padla jako ulitá.

Jednoho dne přijel vůz až z Paříže. Šibenici zbourali a postavili místo ní gilotinu. François byl propuštěn ze služby. Teď se procházel kolem bývalého šibeničního vrchu. S výrazem člověka, kterému sebrali všechno, čemu na tomto světě rozuměl, s výrazem člověka, kterému se pod nohami propadl i ten poslední kousek pevné podlahy, s výrazem zlomeného a zmateného člověka poznamenal : „Le monde ne sera jamais le même. Svět se změnil.“

Ráno si pro něj přišli. Z důvěryhodných zdrojů se jim doneslo, že je synem zdejšího hraběte, který byl popraven za protirepublikovou činnost. François byl tedy doopravdy Malý Princ. Z nejasných důvodů ho to vědomí těšilo. Soud byl rychlý a beze svědků. Shledal Françoise vinným z napomáhání jeho otci v nelegální činnosti. Ráno stál na bývalém šibeničním vrchu. Tentokrát měl ale ruce za zády svázané on. Rozdíl mezi šibenicí a gilotinou je ten, že když se loučíte s životem, koukáte místo do krajiny na obzor do zakrváceného koše. „Svět se změnil.“

 

Na jemný pažit dopadly první kapky. Obloha se z části zatáhla hutnými mraky.

„Teda pánové,“ začal John, „taková hra se opravdu jen tak nevidí.“

„Říkal jsem, že cítím formu.“, přidal James.

„Však se také činíme.“, s úsměvem odpověděl Paul.

Měli za sebou jedenáctou jamku a zatím byli všichni velmi slušně pod par.

„Je milé vidět takovou radost ze hry, ale nezapomeňte, že my jsme jen hráči. Kostky sice vrháme my, ale co padne neovlivníme.“, Jupp věnoval zachmuřený pohled o nic méně zachmuřenému nebi. Už se začal nadechovat, aby pokračoval, když mu do řeči skočil James :

„Bůh však v kostky nehraje, není-liž pravda Juppe ? Myslím, že to byl tvůj krajan, který to prohlásil.“

„Ano, to řekl. Ale nezapomeň, že to byl Žid. Představ si, jak by se Židé tvářili, kdybys jim řekl, že je jejich Adonai vyhrál v kartách a zemi Kananejskou vytočil v kole.“

„Cožpak to tak nebylo ?“, zeptal se James.

„Nejspíš ano. Nevím.“

„Ale každá hra má svá pravidla.“, namítl John.

„Ano. To je podstata hry,“ Jupp se otočil jeho směrem, „ale co když se pravidla vytvářejí během hry ?“

„To by znamenalo,“ vstoupil do rozhovoru Paul, „že je nemůžeme poznat, než až se podle nich bude hrát.“

„Přesně tak.“, přitakal Jupp, „teď bychom ale měli vážně pokračovat ve hrě, nebo ji nikdy nedohrajeme.“ V odpověď mu přišel hrom provázený poryvem větru.

 

Jaké dát dílu jméno ? Starý muž uhladil papír. „Název ! Název !“, takto k němu úpěnlivě volala první strana, „Nelze psát dílo bez názvu. Co potom píšeš, starče ?“ Starý muž nevěděl, co bude psát. Začal psát. Nerozuměl tomu, proč píše, to co píše. Dílo nemělo jméno. Bezejmenný příběh. Všechny bezejmenné příběhy jsou stejné. Stařec se nemohl zmýlit. Každé slovo tam patřilo. Vše tam patřilo. Přesto to nebylo snadné. Starý muž, jako na smrt nemocný kočí, řídil splašené čtyřspřeží po úzké a nebezpečné cestě. Jeden chybný pohyb a kočár by se zřítil. Cíl neznal, ale cesta byla jenom jedna.

 

Malá Francesca byla vzrušením celá bez sebe. Svatopetrské náměstí bylo zaplněné do poslední místa. Přilehlé ulice byly neprodyšně ucpané. Tatínek ji držel nad hlavou, aby lépe viděla. Všichni natahovali krky a stoupali si na špičky, aby z té slávy taky něco zahlédli. Byl Štědrý den, nejhezčí den v roce. Před týdnem napadl sníh. Bílé Vánoce v Římě už dlouho nebyly. Fancesca se na tento den těšila celý rok. Maminku už neměla a otec se o ně staral sám. Dlouho šetřil, aby se mohli do Věčného Města podívat. Posadil si ji na ramena. Za chvíli se na balkoně objeví Svatý Otec. Francesca měla jeho obrázek s sebou. Byl to její největší poklad. Drobný sníh se něžně snášel na hlavičku malé Francescy.

Teď. Na balkoně se objevila shrbená postavička v bílém. Celým náměstím to vzrušením zahučelo, ale hned zas utichlo, snad aby neuniklo jediné slovo. Jen několik ženských dávalo hlasitě najevo své dojetí. Francesce se sevřelo srdce. Tak to byl ten nejhodnější pán na světě, o kterém  maminka často vyprávěla. „Ach, maminko. Kdybys tu tak mohla být.“ Byl to okamžik, který si zapamatovala na celý život. Z malého muže v bílém čišela síla, která kontrastovala s jeho vzezřením, byla to síla lásky a odpuštění. Nikdo ani nedutal. Francesca sice pořádně nerozuměla tomu, co říká, ale cítila, že to je krásné, hodné a dobré. Takové jako byla její maminka.

Posvátný klid a mír přerušil výstřel. Muž v bílém se sesul k zemi. Náměstí oněmělo v úžasu. Nikdo se ani nepohnul. Všichni zírali. Francesca si nebyla jistá, co se děje, ale začala se hrozně bát. Seskočila tatínkovi z ramen a schovala se v jeho objetí.

„Co se stalo, tatínku ? Co se to stalo ?“, plakala Francesca.

„Nevím, miláčku,“ tatínkův hlas se třásl, „nevím. Někdo zastřelil Svatého Otce.“

„Proč, tatínku ? Vždyť ho má každý rád.“

Tatínek si klekl a ještě více skryl plačící holčičku v objetí. „To nevím. Někdo ho asi rád neměl.“, otec těžko hledal slova, jimiž by vysvětlil něco, čemu sám taky těžko rozuměl.

„Ale tatínku, proč by ho někdo neměl rád, když on měl rád všechny a byl to nejhodnější pán na světě ?“, od pláče zarudlé oči malé Francescy se podívaly do otcových, „Tomu nerozumím.“

„Máš pravdu, miláčku. Nedává to smysl.“, pak vstal a vzal Francescu za ruku. „Pojď,“ řekl otec zlomeným hlasem bez síly, „půjdeme domů. Máš ještě ten obrázek ?“, podíval se dolů.

„Ano, mám.“, odpověděla Francesca.

„Dobře.“, otec na chvíli zavřel oči a vzpomněl si na Francescinu matku. Pak naprázdno polkl, aby přemohl emoce. „To je dobře.“

Tento okamžik změnil její život. Nikdy mu ale nerozuměla. Jakoby se nad ním pořád vznášela prostá otázka : „Proč ?“ Nikdy na ni nenalezla odpověď. Nejspíš ani nechtěla.

 

„Další hole-in-one ? To snad ani není možné.“

„To ten vítr, Johne. Normálně mi to tam fouknul.“, odpověděl Paul, „Mě tam dnes padá úplně všechno. Zajímalo by mě, čím to je.“

„Johne,“ zavolal Jupp na svého přítele, „myslím, že jestli to chceme ve zdraví dohrát, budeš muset poslat pro deštníky.“

Přátelé jako jeden zvedli hlavu a souhlasně zamručeli. Obloha byla celá zatažená černými bouřkovými mraky.

„A to ještě budeme rádi, když do nás nepraští blesk.“, přidal Paul. John dal zavolat pro deštníky.

„Nevím, jestli to vůbec má ještě smysl. V tomhle větru se stejně hrát nedá.“, mračil se James.

„No, já si rozhodně nestěžuju.“, usmál se Paul.

„No máš pravdu, že takovéhle skóre, tady nikdo nepamatuje.“, zamyslel se John. 

„Jako bychom to ani nehráli my.“, navázal Jupp.

Všichni se zasmáli, až na Jamese. Tomu dělalo něco očividně starosti, což neuniklo pozornosti.

„Co je s tebou, chlape ?“, přišel k němu John a dal mu ruku kolem ramen. „Ale, ani nevim. Vám to nepřijde divné ?“, na chvíli ztichl. Každý věděl, o čem mluví. Tato hra nebyla normální. Prakticky nebyla ani možná. John přerušil ticho :

„Ano, ale co s tím chceš dělat ?“

„John má pravdu, Jamesi.“, pokračoval Jupp, „Nejsme to my, naše vůle, která způsobuje, to co se děje. Nemůžeme to tedy ani zastavit. Co padne na kostce sice ovlivníš, tím jak ji hodíš, nikdy ale nevíš co padne. Když si taháš kartu, tak je taky každá někde jinde na svém místě. Dokud ji ale neotočíš tak o ni nejsi schopen nic říct, přesto sis vytáhnul právě jednu konkrétní kartu. A v čem je tedy ta tvá svoboda ? V tom, že nebudeš hrát a sebereš si i tu jedinou možnost slepého rozhodování ? Život je hra, jejíž pravidla neznáme.“

Začalo pršet.

 

V tlusté knize se žlutými stránkami popsanými starým, ale pečlivým, písmem jsem našel zajímavý příběh. Byl na samém konci a stálo v něm to, co jsem vám teď vyprávěl. Posledních několik stran bylo psáno mnohem méně čitelným písmem, které bylo navíc místy rozpité. Ale z toho, co jsem dokázal přečíst vysvitlo toto :

 

Když se dostali, až k osmnáctce byla bouřka už v plné síle a přímo nad jejich hlavami. Zdejší poslední jamka byla obzvlášť obtížná. Byla umístěna na vyvýšenině. Míček si postavil Paul. James běžel k praporku, aby ho mohl zvednout, jestli míček zamíří do jamky. Paul se napřáhl a odpálil. John a Jupp sledovali letící míček. James zvedl praporek a poodstoupil. Vítr si s míčkem pohrával, aby snad ještě chvíli napínal přihlížející. Pak míček začal klesat. Když padl do jamky, celá scenerie se rozzářila obrovským světlem blesku, který kovovým praporkem a Jamesem projel do vyvýšeného místa, na kterém stál. V následném okamžiku se smísil zvuk hromu a výbuchu. Cely pahorek se rozletěl, James zmizel. Blesk byl tak silný, že rozdělil zemi ve dví. Prohlubeň se rozrůstala, až pohltila celou zemi. Nezbylo nic.

 

Bohyně plakaly a z jejich slz se staly hvězdy. A tyto hvězdy navždy připomínaly co se událo. Dvanáct z nich zářilo více než ostatní. Měly mnoho jmen. Ale všem dohromady se říkalo Campus Stellatus, pole hvězd. Prý je v něm možno zahlédnout tvář Jamese.

---