Obyčejný psí příběh

  Motto: Pes je také člověk. Jen trochu jinak vypadá…..

    Naše rodina vždycky žila s nějakým psem. Já i moje žena zastáváme názor, že snad není na světě jiné zvíře, které by dokázalo tak beze zbytku dávat najevo svoji lásku a oddanost, jako právě pes. Jejich srdce je tak veliké, že, bohužel, milují své pány i v takových případech, kdy se k nim tito nechovají právě nejlépe. Ale to odbočuji.

    Náš lidský život je ovšem přibližně pětkrát až šestkrát delší než ten psí a tak ten, kdo zasvětil své soužití, kromě manželskému partneru i tomu chlupatému společníkovi, musí se připravit na to, že zažije pár ošklivých chvil rozloučení.

    Potkalo to mě i moji ženu již několikrát, ale letos na jaře to bylo asi nejhorší.

Vždycky jsme si brali psa z útulku. Říkali jsme si totiž, nač shánět nějaké zvíře se sáhodlouhými rodokmeny na inzerát, když v útulcích je tolik krásných pejsků čekajících na nějaké pány a my jsme je stejně vždycky měli pro radost a ne na výstavy.

    A tak jsme si před jedenácti lety pořídili i Nora. Jednak nás zaujal tím, že už byl velký a pracovníci útulku nám řekli, že je u nich už dlouho a nikdo o něj nejeví zájem. To nás pochopitelně dojalo. Odložili jsme prozatím ostatní fotografie  a nechali jsme si ho přivést. Byl to černý kříženec německého ovčáka, hubený a s olysalým břichem a packami. Zadíval se na nás odevzdaným pohledem, který jakoby chtěl říci: „Takových už tu bylo, stejně mě za chvíli odvedou zase zpátky!“ Pak si však asi řekl, že za pokus nic nedá, zdvihl nohu a počůral ženě nohavici a botu. Rozesmál jsem se a sdělil zaraženým pracovníkům útulku, že když už si ji takhle označkoval, že si ho musíme vzít. Nor, jakoby tomu rozuměl, odtáhl manželku vraty ven z útulku. Tímto způsobem se tedy  začlenil do naší rodiny.

    Po nějaké době, vydatné stravě, vitamínech a všemožné péči, se z něj stal mohutný a nádherný pes. Ještě trochu povyrostl, z velké části se mu vrátila i srst na břiše, slabinách i tlapkách a udržoval si váhu kolem padesáti kil. Kromě té váhy  mu však  také značně narostlo sebevědomí a brzy se ve svém okolí stal nepsaným mafiánským bossem všech psů. Když jsme s ním šli na procházku a potkávali další jeho kolegy, pokud tito slušně pozdravili, asi nějak jako: „Dobré ráno, šéfe!“, bylo všechno v pořádku. Jakmile se  ovšem v našem rajónu objevil nějaký psí cizinec nebo sprosťák, bylo zle! Vzhledem ke své váze a mohutnosti, jen zřídkakdy narazil na rovnocenného soupeře a tak byl takový nezdvořák odkázán do patřičných mezí zuřivým štěkotem nebo ránou packy, případně výchovným rafnutím. To podle toho, jestli byl Nor na vodítku nebo ne. I když ani to nebylo vždycky směrodatné. Vzhledem k tomu, že moje žena váží také přibližně padesát kilo, jednou ji Nor táhl na vodítku asi dvacet metrů po břiše za nějakým psím sprosťákem, než ten zmizel mezi nejbližšími domy. Celkem s podivem je to, že si nevzpomínám, že by při takových půtkách někdy tekla krev. Nor si zřejmě byl vědom své velikosti a tak menší psy pacifikoval jakýmisi pohlavky packou a ty větší vždy zalehl a buď výhružně vrčel, zřejmě dokud ho poražený neodprosil nebo ho stiskl za hlavou a zatřepal s ním. Ale nikdy nestiskl tak, aby došlo k viditelnému zranění. Kromě psí hrdosti! Vzpomínám si, že jednou, bylo to na silnici do poměrně prudkého kopce a Nor byl bez vodítka, když se dostal  do nějakého sporu s německým ovčákem, který odkudsi přiběhl a sám, bez pána. Já jsem, díky jen dvěma nohám a značně vyššímu věku, byl v té chvíli asi ještě sto metrů pod nimi. Ti dva na sebe pár vteřin řvali nějaké sprosťárny a pak Nor skočil! Předními packami pod sebe sroloval toho cizího psa a pak mu uštědřoval pohlavky tak, že ovčák se v sudech koulel z kopce dolů ke mně. Vždycky, když chtěl vstát, dostal od Nora další facku a tak mi ho náš drobeček dopohlavkoval až k nohám, jako nějakou myš. Je pravda, že v tomto případě měl Nor navrch nějakých dobrých deset kilo!

     Co se týká lidí a především dětí, do té doby jsme neměli tak roztomilého a dobráckého psa. I v pozdějším věku se choval jako hravé štěně a kvůli nějaké hře nebo pohlazení byl ochoten udělat snad cokoliv. Stačilo však vždycky, abychom moje žena nebo já zavolali a Nor přiběhl, i kdyby pro něho právě probíhající zábava byla sebelákavější. Zvláště moji manželku miloval tak, že to udivovalo všechny známé. Já jsem se ji vždy dobíral, že je to tím, že si ji už v útulku označkoval jako svůj majetek. Ale přiznávám, že to i pro mne bylo zarážející. Jako každý, i ona měla občas důvod k nějakému smutku a to Nor vždycky přišel a utěšoval ji. Položil jí hlavu do klína a packou ji hladil po noze nebo jemně žďuchal čumákem, jakoby chtěl říct: „Neboj, to bude zase dobrý!“ Jeho oddanost byla opravdu téměř neuvěřitelná, ale občas to přinášelo i svoje úskalí. Ačkoliv miloval i ostatní členy rodiny a nejbližší příbuzenstvo, odmítal setrvat s někým jiným, pokud nebyla v dohledu má žena nebo já. Jednou jsme jeli k příbuzným na posvícení a chtěli jsme se s manželkou podívat na náměstí, kde byly různé pouťové atrakce. Do davu lidí jsme však nechtěli sebou brát Nora a tak jsme ho nechali v domě, s naší dcerou a její babičkou. Byli jsme pryč asi jen půl hodiny, ale za tu dobu stačil náš drobeček zcela zničit drápy nově nalakované domovní dveře a zánovní koberec. Jeho vytí jsme při návratu slyšeli už z vedlejší ulice.

     Také si vzpomínám na situaci, to jsme ho ještě neměli tak dlouho a chtěli jsme právě zjistit, zda ho můžeme už nechat doma samotného, než nakoupíme. Samozřejmě, že ne na zahradě! To jsem vzdal už dávno před tím. Máme kolem domu jen drátěný plot a už mě přestalo bavit stále znovu zaplétat drátěná oka! Ale zamčený doma by vydržet mohl, říkali jsme si. Maximálně si trochu zakňučí!

     Zkontrolovali jsme tedy dveře a okna a odešli do samoobsluhy. Stáli jsme právě u pokladny, když se zvenku ozval psí řev a na skleněné dveře do obchodu skákal náš chlupatý miláček a dožadoval se vstupu!

      Zdálo se to neuvěřitelné, ale po návratu domů nás, tedy hlavně manželku, obcházely mrákoty. V obýváku byly strhané záclony na podlahu a tam se na nich, na tom krásném bílém vzorku válelo několik květináčů s kytkami, některé z nich, bohužel, nedávno zalité. V kuchyni bylo otevřené okno, jak to ten pes dokázal, to si dodnes nikdo z nás nedovede vysvětlit. Od té doby, pokud to bylo nutné a museli jsme Nora nechat doma, zamykali jsme ho v předsíni, odkud nemohl utéci a kde také neměl na čem způsobit větší škodu. Podrápané dveře do toho nepočítám, ale on si přece jen za nějaký čas zvykl a upustil i od toho.

     Situace se tedy časem stabilizovala a my i Nor jsme žili v harmonickém svazku. On už znal naše návyky i zlozvyky, my ty jeho a všichni jsme se přizpůsobili.

     Když jsme ho i přesto náhodou něčím   urazili, zalezl si do kouta, kde měl svoje hračky, otočil se k nám svým mohutným zadkem, tiše si tam brblal,  odmítal vylézt a nereagoval ani na svoje nejoblíbenější pamlsky. Čím více jsme ho odtamtud lákali, tím byl zarputilejší. Až po čase jsme přišli na to, že nejlepší je, nevšímat si ho. Dělat, jako že tu není. To nikdy nevydržel dlouho. Začal za chvíli po nás pokukovat a pak přišel jakoby nic, přinesl si některou ze svých oblíbených hraček, abychom mu ji hodili nebo  do nás strčil čumákem, jakoby chtěl říct: „ Tak já už se na vás nezlobím. Můžete mě podrbat za ušima!“

     Takhle krásně jsme si tedy žili jedenáct let, až do letošního jara, kdy jsme se dozvěděli o Norově nevyléčitelném nádoru. Když jsme s manželkou obrečeli jeho skon, ona se poprvé za dobu našeho manželství zařekla, že už dalšího psa nechce. Že žádný už by nebyl tak „lidský“ jako Nor. V tom jsem s ní sice souhlasil, ale život bez nějakého chlupatého přítele jsem si nedovedl představit. V následujících měsících jsem  poprvé poznal takový ten tichý „napnelismus“ v manželství. Ne, že bychom se nikdy předtím nepohádali, ale to vždycky brzy přešlo a zase bylo jasno. Ovšem tady se objevilo takové nějaké dusno, které se v domě drželo, jak se říká, jak lejno košile. Ačkoliv jsme si neřekli nic ošklivého, zmizel úsměv, pohoda a náš dům se změnil na krematorium. Kdykoliv jsme zavedl řeč na nového psa, žena se buď rozbrečela nebo tichým, ale kategorickým hlasem řekla, že nikdy. Hádku bych byl ochoten ještě absolvovat, ale proti jejím slzám jsem byl bezbranný.

    Až po dlouhých měsících konečně sama manželka řekla, že už se to nedá vydržet a jedem si do útulku pro nového psa. Shodli jsme se na tom, aby nám nový přírůstek nepřipomínal našeho miláčka, že to bude jen středně velký a nejlépe zrzavý pes.

    S tím jsme dorazili na místo a vešli dovnitř. Já přešel několik kójí, kde pobíhali mrňaví oříšci a zastavil se u jedné, kde uvnitř byl tvor skoro přesně odpovídající tomu, co jsme chtěli.

    „Ale to je fenka,“ řekla mi pracovnice útulku a já zklamaně vzdychl. Fenku jsme nikdy doposud neměli a nechtěli jsme s tím ani začínat. Chtěl jsem pokračovat v obchůzce, když mě zarazil manželčin hlas: „Toho chci! To je jak mrňavý Nor! Toho si berem!“

    „Ale to je také fenka!“ zareagovala znovu pracovnice útulku.

„To nevadí,“ odpověděla rozhodně manželka a já si znovu povzdychl.

Tak! Jeli jsme pro středně velkého zrzavého psa a odvážíme si mrňavou černou fenečku! Ať mi někdo vykládá, že zná ženskou mysl. To ho pošlu okamžitě do háje!

    Domů jsme si tedy přivezli Nora bonzaje. Vlastně paní Norovou. Já jsem se s tím ještě pořád nemohl smířit, protože ten velikostní přechod byl přece jen těžko stravitelný. Chtěl jsem alespoň středně velkého psa a místo toho tu pobíhá jen trochu přerostlá černá myš! Vymínil jsem si, že bude alespoň venku v boudě, protože doma bych ji mohl taky zašlápnout. A hned jsem šel tu boudu vyrábět, protože jsme doposud nic takového neměli. Nor, stejně jako i všichni jeho předchůdci, spal s námi v posteli nebo v nějakém svém pelechu uvnitř domu.

      Za odpoledne jsem udělal, dle mého mínění pěknou, boudu a instaloval ji u vchodu do zádveří.  Brigita, jak žena fenku pojmenovala, však odmítala do nového příbytku vůbec vlézt, natož tam spát.

      „Nebuď surovec!“ řekla mi manželka. „Musí si u nás nejdříve zvyknout! Pár prvních nocí ji necháme uvnitř a pak ji teprve budeme učit na boudu.“ Rezignoval jsem.

      Manželka složila starou deku a ustlala Brigitě u nohou našich postelí. Fenečka si tam kupodivu hned lehla a spokojeně se stulila. Já jsem před usnutím ještě trochu brblal, co jsme si to pořídili za minipsa a pak jsem také zavřel oči. Šátrání drápků po podlaze jsem ani neslyšel, ale najednou něco přeběhlo po mé prošívané dece a vlhký čumáček se mi přitiskl mezi rameno a krk. Opatrně jsem to drobné tělíčko objal a s úsměvem usnul.

      Ráno si mě žena dobírala, že jsem byl proti a teď nedělám nic jiného, než se věnuji Brigitě. Odpověděl jsem jí, že když jsme se spolu vyspali, nemůžu už jí odmítat a šel jsem odnést boudu do kůlny.