Krátká

Z kanálů pomalu stoupá bílý dým. Mžouravé světlo pouliční lampy osvětluje oprýskanou zeď. Kdesi v dáli, dál ve městě, projíždí vlak. Zvuk výhybek doznívá až sem. Ani nevěděl, jak se zde ocitl. Chtěl si zkrátit cestu po dobře vyvedeném flámu. Nohy již po pár pivech řádně ztěžkly. Tenhle kout Smíchova se mu zdál od ostatních uliček s oprýskanými činžáky zcela jiný. Ale byl to vlastně ještě Smíchov? Kam ho zavedli jeho kroky? Vždycky takhle večer chodil sám. Ne, ani se nebál. Znal to,zvykl si na tmu i na noční zvuky. Snad si hrál na hrdinu. Takováhle místa ho přitahovala. Byla tak stejná a přece jiná. Ale tohle se opravdu nějak lišilo od těch ostatních. Nevěděl proč, ale byl si jist, že tomu tak je. Náhle se ocitl před domem, jehož rozbitá okna nasvědčovala jeho neobydlenosti. Oprýskaná omítka byla na všech domech v ulici. I když dům stál naproti uliční lampě, celý byl zahalen v tmavém oparu. Černý vchod do dvora uprostřed fasády ho přitahoval jako magnet. Pomalými kroky se k němu vydal. Po jediném kroku ho obklopila tma.Cítil jak od země stoupá chlad a jak mu proniká celým tělem.

Druhý den si uvědomil, že neví, jak se dostal domů.

V černém koženém kabátu kráčel se vztyčenou hlavou Smícháčem. V davu mu uvolňovali uličku. Zrak mířil do neurčité dáli, jakoby nevnímal. Na prázdném chodníku mu do cesty vstoupila banda pobudů. Padající noc a převaha jim dodala odvahu. Zastavil se a prvnímu z šípovité skupiny se podíval do očí. Po minutě ticha a bez jediného hnutí. Zřejmě vůdce bandy zbrunátněl ve tváři a z bojovného výrazu se stal výraz spíše podřízenecký. Skupinka se bez jediného slova, jediného posunku rozestoupila.