Vídeňský valčík

Vídeňský valčík

Mé jméno je Otto Freis a před válkou jsem působil v jedné Vídeňské továrně. Co bude nyní,
po válce, to nevím. Povím Vám, jak se to stalo.

Začnu rokem 1929, kdy jsem se z rodného Salcburku přestěhoval do Vídně.
Světem otřásala krize a já proto dlouho nemohl najít práci. přesto jsem
byl šťasten. Roku 1931 jsem poznal svou ženu Janinu. Janina mívá své
vrtochy, ale je to opravdu skvělá žena. Taky jsem si ji za dva roky vzal za
manželku. Za další dva roky mě potkalo další štěstí. Jedna k jsem
dostal práci, ale hlavně se nám tenkrát narodil syn. Dostal jméno Kurt.
Kurt se jmenoval otec mé Janiny a ona si přála, aby se tak jmenoval i její
syn.

Ale tak jako každé štěstí příjde, musí i odejít. V roce 1938 se
Rakousko stalo součástí Velkoněmecké říše. Aspoň to tak tvrdil ten
Hitler. Nikdy jsem nepochopil jeho ideologii, ani to, jak mu mohlo naslouchat
celé Německo. Byl to obyčejný vrah. Jenže tím, jak se stala Vídeň německou,
vztahovala se na mě branná povinnost. Musel jsem opustit ženu s dítětem a jít
do války. Janina mi tehdy říkala: "Dávej si pozor na pusu. Víš, že
Hitler nemá rád, když mu někdo odporuje." "Neboj, dám si pozor.
Opatruj se," řekl jsem a odešel.

Hitler toužil dobýt Rusko, nevadilo, že některé státy překážely
v cestě. Už tenkrát, při pohledu na mapu jsem viděl, že Německo má
rozlohu zlomku Ruska a že až jednou překročí jeho hranice, požene nás
ruská armáda až do Atlantiku. Taky na západ byla cesta nemožná. Dvě silné
velmoci Anglie a Francie. Přes ně se taky nikam nedostane. Hitler byl buď šílenec,
nebo slepec. První varianta mi připadala více pravděpodobná. V témže roce
pak Hitler našel jiný cíl. Československo.

V Československu byli na Hitlera dobře připraveni. Slyšel jsem o
mohutných pevnostech, o kterých Hitler nechtěl ani slyšet. Už v Československu
jsme mohli utrpět porážku. Ale nestalo se tak. Na přelomu září a října
bylo Československo zrazeno svými spojenci a navíc zeměmi, které jsem obdivoval a věřil, že právě ony nás
zbaví Hitlera.Tehdy jsem měl hodně času přemýšlet o těchto věcech. Pořád
nás vozili na cvičení a manévry, dva roky jsem neviděl Janinu. Ale v březnu
padlo celé Československo do rukou Německé armády a byl tam zaveden stejný
teror, který byl zde, v Německu panoval již několik let. Neznal jsem sice žádného
žida, ale myslím, že to muselo být utrpení, žít v Německu. A to Hitler
prohlašoval, že Německo je nejvyspělejší země světa. Ale cožpak se dělo
toto ve středověku? Ani tam ne! Jen v "nejvyspělejší zemi světa"
ano.

V srpnu nás nechali jako skupinu armád připravenou na polskou agresi
na Německo-Polských hranicích. Věděl jsem, že je to jen klam, že ve skutečnosti
budeme agresory my. A taky, že jsem nečekal dlouho. Ještě v noci četl
velitel směrnici. Byla to neskutečně dlouhá směrnice, ale její obsah by se
dal vyložit čtyřmi slovy: Ráno zaútočíme na Polsko. Bylo mi to jasné. V
noci jsem doufal, že se Anglie s Francií za Polsko postaví, že vyhlásí válku
Německu, a že ho donutí složit zbraně. Poláci nebyli dobře vyzbrojeni.
Nemohli mnoho dělat, ale tehdy byli jediní, kdo se dokázal postavit Hitlerovi
na odpor.

Anglie s Francií skutečně vyhlásily válku Německu, ale to bylo vše.
Nic víc. A tak mohl Hitler snadno dobýt Dánsko i Norsko. Nebyl jsem tam, ale
slyšel jsem, že v Norsku byli i Angličané, ale porazili jsme je. V té době Hitler pořád uzavíral s tím a s tím, ale největší šok pro mě
byl, že i Rusko bylo naším spojencem. Zdálo se mi, že jen Bůh může
Hitlera zastavit. V roce 1940
jsme měli útočit na dobře připraveného nepřítele, na Francii. Francii
pomáhala Anglie, ale přece Francie prohrála. Avšak viděl jsem tam, jak se třeba
u Dunkerku dokázali stmelit a zachránit obklíčenou armádu. Ale pak se i ta
neobsazená část Francie spojila s Německem. Ale poznal jsem, že i když
je země něčím spojencem, ne všichni Němci s Hitlerem souhlasí, ale
pak jsem poznal, že přece jen nejsem jediný Hitlerův odpůrce. A to mě posílilo.
A pak je tu ještě jedna věc, která mě posílila. Útok na Anglii.

Ano, útok na Anglii. Hitler tvrdil, že se tam vylodíme a pak že ji
zničíme. Ale chtěl Angličany vyčerpat leteckými útoky. Jenže do Anglie
se stáhli všichni dobří letci z okupované Evropy. Naše Luftwafe neměla
šanci. A Hitler konečně utrpěl porážku. A to mě povzbudilo.

Psal jsem Janině: …a pak Hitler pozná, že to, co udělal byla chyba
a bude potrestán. A pak si spolu zatančíme Vídeňský valčík….

V Anglii dostal Hitler výprask, ale nepoučil se.Spřádal další
útočné plány. A brzy jsem zjistil, kam povede útok. Na sovětský svaz! Věděl
jsem, že tohle nemůže vyhrát. Napadlo mě, že zkusím překročit frontu a
pomoci Rusům. Byl to bizardní plán, ale čím více jsem o něm přemýšlel,
tím více se mi líbil. Musel jsem to napsat Janině. Dlouho jsem sbíral
odvahu. Ale pak jsem jí napsal: "Milá Janino! Musím Ti říct důležitou věc.
Předem: Až dopis přečteš, spal jej. Prosím, nezlob se, ale chci utéci v dalším
boji na druhou stranu fronty. Nevím, zda-li se to povede, nebude, jak Ti říci
o úspěchu celé akce. Ale přece jen na Tebe budu myslet. Sbohem. Otto." Bylo to jako loučení před smrtí a nakonec mi také trvalo, než jsem
dopis odeslal. Ale v březnu 1941 jsem jí ho poslal. Včas.

Totiž v druhé půlce června jsme dostali rozkaz k útoku.
Potřeboval jsem se dostat k jednotkám, které postupovaly vpředu. Do počátku
července se mi to povedlo. Teď jsem musel utéct.

Nad ránem, 7. července jsem vstal a vzal své
věci i zbraň Vyšel jsem ven a natáhl ranní vzduch. Poté jsem vykročil.
Rusové byli prý za jedním kopcem. Zvláštní bylo, jak mi ten kopec připadal
daleko. Dorazil jsem tam asi v devět hodin. „Tak, teď už se po mě shánějí.“
řekl jsem si. Na vrcholku kopce jsem se naposledy ohlédl po táboře
Wehrmachtu. Pak jsem se podíval na ruskou stranu. Můj pohled byl však provázen
zděšením.Neviděl jsem ani nohu. Rychle jsem seběhl dolů na ruskou stranu.
Byl tam pouze rozbitý tábor. "Rusové v noci dostali strach a
ustoupili," pomyslel jsem si. Snažil jsem se zachovat si klid. "Musím jít
a dohnat je." Pomyslel jsem si a můj pohled spočinul na mé uniformě. "takhle mě zajmou a budu k ničemu."
pomyslel jsem si. Náhle jsem si všiml kabátu na zemi. Oblékl jsem si ho,
popadl zbraň a šel za prchajícími Rusy. Šel jsem dvě hodiny a říkal jsem si, že Rusové musí být
blízko, a že nemůže existovat taková mezera mezi armádami. Za další čtvrthodinu
jsem spatřil vesnici. Přidal jsem do kroku a za chvíli byl na místě. Jeden
člověk mě zastavil a něco říkal cizí řečí. A já si uvědomil, že
neznám cizí jazyk.Promluvil jsem na něj německy: "Utekl jsem od německé
armády. Jdu pomoci Rusům. Jsem přítel!" Poslední větě asi rozuměl,
neboť udělal gesto ať zůstanu na místě a odběhl. Za malou chvilku byl zpět s jiným člověkem. Ten uměl německy.
"Jmenuji se Vojciech. Co chcete?" podával mi ruku. "Jmenuji se Otto.
Utekl jsem od německé armády. Chci bojovat proti nim." Ukázal jsem na západ,
odkud za chvíli přijde Wehrmacht. "Byli tu už Rusové?" zeptal jsem se.
Vojciechova tvář se zkřivila. "Rusové ustoupili." řekl. "Musím je
dohnat," řekl jsem. "Pojďte se mnou," řekl mi Vojciech a šli jsme do
jeho domu.Po cestě mi říkal: "Tady kousek na východ byla Rusko-Polská
hranice. V devětatřicátém roce to tu Rusové zabrali a teď pláchli."
Vstoupili jsme do k němu do sklepa. "Nikdo tady nemá Rusy rád, ale já
půjdu s Vámi. Umím i rusky," řekl. Bylo zajímavé, že ač byl ten
člověk, očividně starší než já, vykal mi. "Mám tu kolo. Znáte to?"
vytáhl na světlo bicykl. "Ano, znám." odpověděl jsem. "Dobrá, vemte
si tohle a já si vezmu tohle," vytáhl další. Nasedl jsem a on už jel směrem
na východ. Opřel jsem se do pedálů a jeli jsme za prchající armádou.

Mohlo být asi pět hodin odpoledne, když Vojciech spatřil sovětské
tanky na kopcích. Měl jsem obrovský hlad, naposled jsem jedl večeři minulý
den. "Támhle jsou!" ukázal na
skupinu tanků. Přijeli jsme blíž. Zastavil nás jeden voják. Vojciech s ním
chvíli mluvil. Voják na mě ukázal a něco řekl. Vojciech to přeložil: „Sundej si ten kabát.“ Tedy, sundal
jsem jej. Voják uviděl mou uniformu a dovedl mě s Vojciechem ke svému
veliteli. Velitel byl dost starý a chtěl po mě informace o pohybu Wehrmachtu.
Nic jsem nevěděl. Pak mě poslal s tím vojákem pro novou uniformu a pušku.
Ukázali nám místo ve stanu, kde jsme měli ležet. Padl jsem na deku a skoro
okamžitě usnul.

Další den z rána ani nevysvitlo slunce a už kdosi venku křičel. Příšerně mi kručelo v břiše,
protože už jsem hodně dlouho nic nejedl. Vzal jsem nějaké suchary a běžel
ven. Potkal jsem Vojciecha. "Dojde k boji!" řekl."Němci jsou na dohled." Popadl jsem pušku a běžel k barikádě. Viděl jsem
jak naše tanky neohroženě postupují vpřed. Zeptal jsem se Vojciecha: "Jaké
máme šance? Je jich jasná přesila!" Vojciech klidně odpověděl: "Asi
budeme ustupovat, ale musíme jim uškodit.“ Řekl to tak klidně, jako by o
nic nešlo. Tázavě jsem na něj pohlédl. „Byl jsem ve světové vojně,
tohle nic není." řekl. Velitel organizoval přivážení minometů. Netrvalo
dlouho a byli jsme připraveni. Němci byli asi šest set metrů vzdáleni.
Velitel křikl na minometčíky a ti začali střílet. Německé tanky jako na
povel zrychlily a nezadržitelně se blížily k nám. Z jednoho ruského
tanku na mě volal voják. Chtěl, abych šel do tanku. Přistrčil mě k obsluze
tanku. Zamířil jsem a pálil.Byl to první německý tank, který jsem zničil.
Rychle jsem zaměřil další tank. Vystřelil jsem, ale bylo to kousek
vedle.Rychlý řidič tanku už rozjížděl tank k ústupu. Německé
tanky byly vzdáleny asi 150 metrů. Řidič už ustupoval. Za německými tanky
byla pěchota. Tu minometčíci neúnavně kosili. Zaměřil jsem ještě jeden
tank a vystřelil. Zásah! A už jsme ustupovali Minomety také. Zkusil jsem zaměřit
ještě jeden tank. "Zastav!" vykřikl jsem na řidiče. "Stoj!" řekl.
Zastavil. Vystřelil jsem a trefil. Kývl jsem na něj, že může jet.
"Da," řekl a rozjel se. Vpředu se vypínal kopec. Snažil jsem se řidiči
vysvětlit, že se má schovat za kopec. Pochopil to. Přehoupl se přes kopec a
zastavil pod ním. Za malou chvilku se na kopci vynořil německý tank. Zaměřil
jsem ho a vystřeli. Trefa. Ještě jeden. Také jsem ho trefil. Pak dlouho nic nejelo. Řidič chtěl vyjet na
kopec. Najednou velitel zvolal: "Stoj! Ivan stoj! Nazad!" Tenkrát jsem tomu
nerozuměl, ale naučil se dobře rusky. Velitel viděl na boku německé tanky,
jak se nás snaží obklíčit. Utekli jsme jim z pasti. Teprve večer jsme
zastavili ústup. Takových potyček jsme zažili mnoho. Stejných. Pořád jsme
ustupovali. Ale vždy jsem vzpomínal na mapu a věděl jsem, že Rusko je příliš
velké, aby ho Němci dobyli. Blížila se zima a u vojáků se projevovala dobrá
nálada. Vojciech mi řekl: "Brzo bude zima a Němci zmrznou." Nechápal
jsem, jak by mohlo německé zásobování zapomenout na takovou zásadní věc.
Blížili jsme se pomalu k Moskvě, hlavnímu městu. Náš ústup se každým
dnem zmenšoval. Vyfasovali jsme i zimní oblečení. Tehdy byl protiútok a my konečně postupovali dopředu. Náš tank byl
poněkud rychlejší a předjeli jsme svou skupinu. Ve předu couvaly německé
tanky a my je ostřelovali. Najednou jsme zapadli do závěje sněhu. „Jen
klid, vyjedeme,“ říkal řidič. Viděl jsem, jak nás zaměřuje jeden německý
tank. „Pryč!“ vykřikl jsem a lezl ven z tanku. Poslední vylézal
velitel a jen tak odskočil než střela zasáhla tank. Výbuch ho odhodil do sněhu.
Kolem nás byla spousta německých tanků a my sami. Něco mě napadlo. Tenkrát
jsem uměl dobře běhat a sníh byl zmrzlý, nebořil se. Udělal jsem parádní
kličku a doběhl k jednomu německému tanku. Vyskočil jsem na něj a
otevřel poklop. Odpovědí mi byla střelba. Vsunul jsem dovnitř svůj automat
a stiskl spoušť. Pak ticho.Vlezl jsem dovnitř. Odhodil jsem řidiče a dojel
ke spolubojovníkům. Vyházeli jsme mrtvé němce a já se opět postavil k hlavni.
!Vrať se k naší skupině!“ řekl jsem řidiči. Ale náš nový tank
byl pomalován německými kříži. Něco mě napadlo. Velitel vždy nosil s sebou
červený prapor. Vylezl jsem ven a připevnil ho k hlavni. Později mi
velitel skupiny říkal: „Myslel jsem si, že nějaký němec měl tu
troufalost , ale pak jsem uviděl prapor a věděl jsem, že jste to vy.“
Velitel nám dovolil si tank ponechat. Lépe se mi pracovalo s tankem německým,
než s ruským, pro německý mě vycvičili. Namalovali jsme na něj znaky
sovětské armády a tento tank nám zůstal až do konce války.

Když jsem tehdy utíkal, myslel jsem, že jednám správně. I moji
spolubojovníci mi dávali za pravdu. V roce 1942 jsme na našem úseku neměli
mnoho práce, ale na jihu se němci tlačili na Stalingrad. Byly to tíživé
dny, kdy jsme věděli, že na jihu umírají v krvavých bitkách naši
kolegové a my nemůžeme nic dělat. Ale věřil jsem, že i tam musí Němci
prohrát. A taky že prohráli. Rusové jim připravili pěkné fiasko. U
Stalingradu je sevřeli do kleští a tisíce jich zajali. Tak k nám
dorazila zpráva v březnu 1943. Nyní se celá fronta dala do pohybu směrem
na západ. Mohutné sovětské svazky drtily celý Wehrmacht. Ale bojový duch němců
zlomen nebyl. Jelikož jsem před válkou dělal v továrně mechanika, byl
jsem vybrán k opravě tanků. Povětšinu času jsem na to byl sám, jen někdy
mi nějaký Rus přišel pomoci. To znamenalo, že podával nářadí. Ležel
jsem takhle jednou pod tankem a v hangáru vrzly dveře. Vešel ruský voják
a vedl asi zajatého Němce. "Otto, vedu ti pomocníka," řekl voják.
Vylezl jsem z pod tanku. Zajatec se na mě krátce podíval. "Já jsem
Otto," podal jsem mu ruku. Ale on mi ji nepodal. Byl divný. Teprve za čtrnáct dní na mě promluvil: „odkud
jsi?“ „cože?“ soukal jsem se z tankové věže. "Jako, kdes bydlel
před válkou," řekl. "Ve Vídni, a ty?" odpověděl jsem. "No jasně,
Rakušák. Že s Rusy spolupracuješ dobrovolně?" řekl. Přikývl jsem.
Pohrdavě se na mě podíval. "To jsem si mohl myslet. Což ti nejde o
budoucnost Velkoněmecké říše?" zeptal se. "Přeji si, aby Velkoněmecká říše
byla v budoucnu poražena." odpověděl jsem. "Ty blázne, Německo zvítězí
v každé válce!" řekl mi. "Kdo to řekl?" podivil jsem se.
"Adolf Hitler!" vykřikl. "To jsem si mohl myslet. Což nevíš, že žene
celé Německo do záhuby?" odpověděl jsem v jeho stylu. "Stejně
vyhrajeme. A tebe pověsí!" vmetl mi do tváře a odešel pryč. Ve dveřích se otočil:
"A nevadí ti, že v bojích zabíjíš Němce? Své přátele a známé?"
řekl a bouchl dveřmi.

Nemohl jsem o tom nepřemýšlet. Ač byl Hitlerův přívrženec, přece
měl pravdu. V těch tancích seděli příslušníci mého národa a já
po nich střílel. Velitel si všiml mojí chmurné nálady a pozval si mě k sobě.
Tam jsem mu vše vyklopil. Velitel mi řekl: "Jestli chceš, pošlu tě do zázemí.
Už tak jsi nám pomohl dost. Ale když zde, v Rusku byla revoluce, také
jsem bojoval proti svým lidem. Byli špatní, tak jako ti, proti kterým
bojujeme. Říkám ti, děláš dobro." "Zůstanu tu," řekl jsem. "Věděl
jsem, že mě pochopíš. Žijeme v těžké době, kde mohou obstát jen opravdoví lidé. A ty jím jsi."

Brzy jsem byl své jednotce potřebný. Na jih od našeho postavení se
rozhořela velká tanková bitva. Ve druhé půlce července nás přemístili
do bojů jako posilu. Slyšel jsem od Rusů, že v téhle bitvě se nám
chtějí pomstít za Stalingrad. Poněvadž opravářů tanků měli dost, šel
jsem znovu k tankům. Přidělili mě zpět k našemu německému
tanku, který jsme ukořistili v zimě roku 1941. Opět jsem obsluhoval dělo.

Na začátku srpna se stala zvláštní příhoda. Jednou jsem se v noci
probudil. Měl jsem divné tušení. Vyskočil jsem z postele a vešel do
hangáru . Teprve pak jsem si uvědomil, kde stojím. Ve vedlejší budově vyjížděly
do noci tanky, aby udržely pozici. Uslyšel jsem klepnutí kovu. Nohy mě nesly rovnou k našemu tanku. Ve tmě jsem viděl, jak se u
něj pohybuje nějaká postava. Dal jsem se do běhu a přiběhl k tanku.
Ale nikdo tam nebyl. Rozhlédl jsem se kolem. Na zemi ležel montážní klíč.
Kombinace 17 a 19. Vzal jsem ho a vrátil na původní místo. Ještě jsem se
rozhlédl, ale nikdo tam nebyl, takže jsem se vrátil do baráku.

Ráno jsme vstávali brzy. Němci zahájili rozsáhlý ústup a ruské
velení je chtělo pronásledovat. Rychle jsme naskákali do tanku a vyjeli. Asi
za půl hodinu jsme viděli ustupující hordu německých tanků. Mohu říci,
že tolik tanků jsem naposled viděl při taktickém cvičení ještě v Německu.
Řidič dupnul na plyn a začali jsme s pronásledováním. Sestřelil jsem
asi dva tanky a v motoru to začalo podivně chrčet. Sestřelil jsem třetí
a tank už se nepohnul. Marně se řidič pokoušel motor nastartovat. „Není
palivo!“ rozhodil rukama. Podle sovětských předpisů s sebou posádka musela vézt ještě 30-ti litrový kanystr paliva. Přiskočil jsem k němu,
ale byl prázdný. V noci někdo u tanku opravdu byl a vypustil nám
palivo. Podíval jsem se na ukazatel. Signalizoval plnou nádrž. Velitel na nic
nečekal a vylezl ven. Tam zastavil jeden tank a požádal o jejich rezervu. S kanystrem
pak přiběhl a nalil něco do nádrže. Náš tank se musel vrátit zpět na základnu. Kdyby nám benzín došel při zteči, určitě by bylo po nás. Kdo ale
mohl mít zájem na tom, abychom byli zničeni? O tom jsem přemýšlel dlouho do noci. Pak jsem si vzpomněl na ukazatel
paliva, který stále ukazoval plnou. Vstal jsem, oblékl se a vyrazil k hangáru.
Popaměti jsem nahmatal klíč k plovákům v nádrži. Rozsvítil jsem si petrolejovou lampu a můj pohled zůstal na klíči v ruce. Číslo 17, tedy přesně ten, který
jsem našel včera. Rychle jsem se pustil do nádrže. Za chvíli jsem byl u plováků. Byl tam strčený hřebík, který bránil plováku
klesnout dolů. Bylo mi jasné, kdo to udělal. Někdo, kdo se vyzná v mechanice
německého tanku!

Hned ráno jsem šel za velitelem a pověděl mu celou historii. "Vidíš a viníka už nepotrestáme,"
oznámil mi velitel. "Jakto?"
zeptal jsem se. "Zrovna včera večer se to stalo. Domluvil se s jedním
řidičem a šli opravovat tank. Prý mu říkal, že až praští do plechu,
tak má nastartovat. Jenže mu asi spadl klíč a řidič nastartoval, zrovna
když se ten němec hrabal v motoru. A tak mu na hlavu spadl jeden z válců,"
vysvětlil mi velitel. Jestli to byl opravdu on, to nevím. Ale dlouho jsem přemýšlel,
že já pro něj byl špatným a on pro mě taky. Takže mu nevadilo, že jsem Němec.
K čemu je válka?

V roce 1944 jsme byli neustále v ofenzívě, ale i přes
nedostatek času se mi začalo stýskat po mé Janině. Pořád jsem na ni musel
myslet. Říkal jsem si stále co asi dělá, jak se má malý a jak se jim asi
daří. „Jestli nepřestaneš myslet na tu ženskou, tak tě budem muset vyměnit!“
vykřikl na mě řidič, když jsem už po šesté netrefil tank. Nadechl jsem
se a řekl si, že za chvíli už budeme ve Vídni a tam ji uvidím. Tak jsem
doufal. Jenže nějak to nevyšlo. Naše jednotka postupovala jiným směrem. Ke konci roku bylo jasné, že náš
tank pravděpodobně Vídní neprojede. Zato ale projížděl oblastmi, kudy
jsem prchal a kudy jsme první dny ustupovali. Vojciech se setkal s lidmi
ze své vesnice. Vojciech si již nepřál postupovat dál, a proto tam zůstal.
Na přelomu roků 44 a 45 jsme celkem rychle postupovali přes Polsko. Za chvíli měl přijít na řadu Berlín. Věděl jsem, že tam se budou
Němci budou bránit nejvíce.

A taky, že se bránili. Jenže ke konci dubna jsme stáli před který měl v kalhotách. Dobře rozvinutý útok sovětské armády
byl pro němce tím pravým "konečným řešením". Byla to radost, vidět,
jak prapor vítězů vlaje na říšským sněmem. Jen jedno se nepovedlo. Neměli
jsme dát Hitlerovi šanci a čas na sebevraždu. Asi za týden od pádu Berlína,
kapituloval celý nevelký zbytek Německa. Mezi ruskými vojáky panovala dobrá
nálada. Všichni se radovali, zpívali národní písně, pili a oslavovali. Já
jsem hned běžel za velitelem, abych mohl jet do Vídně. Velitel mě pustil a
já se tam vydal po svých, částečně jsem se svezl vlakem a částečně na
koních. Za pět dnů jsem byl u svého domu. Komín byl pobořený, ale zahrádka
kypěla životem, jako každé jaro. Plot byl sice nenatřený, ale mě se zdálo, že svítil. Posvátně jsem vešel dovnitř, ale nikdo mě nevítal téměř tiše
jsem vstoupil do kuchyně, odkud se linula nějaká vůně. Zůstal jsem stát ve dveřích. Janina stála u plotny a cosi vařila. Za stolem seděl nějaký chlap a
co víc, na mém místě. Ještě na mě zíral, jako vyjevený. První se vzpamatoval on: "Co tu chceš, ruský Ivane, vypadni, než ti
jednu vrazím!" "Co tu děláš ty, ty frici? Tohle je můj dům," odpověděl
jsem. Do kuchyně vběhl malý Kurt. "Mami, mami…" volal, ale při pohledu
na mě se zarazil. "Mami, kdo je ten pán?" divil se. "Kurte, to jsem já,
tvůj tatínek!" řekl jsem, ale Kurt utekl. "Vypadni už sakra!" zařval
na mě ten chlap. Ale já z něj neměl strach. Pořád seděl za stolem a
kdyby mi chtěl vrazit, už by to udělal. „Ty jeden trpaslíku, moc si
nevyskakuj, nebo z tebe nadělám tři takové.“ řekl jsem výhrůžně.
"Janino, kdo je ten chlap?" otočil jsem se k ženě. Jak znáte mé
jméno?" divila se. "Janino, to jsem já, tvůj Otto. Otto, co přeběhl k Rusům."
Janina mi skočila kolem krku. "Otto! Řekli mi, že jsi chtěl dezertovat a
tak tě zastřelili. Ale tys to dokázal!" plakala. "Kdo je ten muž za
stolem?" zeptal jsem se. "To je můj bratranec. Žil v Československu,
pak byl v Itálii těžce zraněn a já se ho ujala," vysvětlovala
Janina. Podíval jsem se na něj. "Nemůže chodit," řekla Janina. Tak
proto nevstal a nic mi neudělal. Přiběhl i malý Kurt. "Tak Kurte, tatínka
nezastřelili, podívej, tady je," řekla Janina. "Ahoj!" řekl jsem
Kurtovi. "Ahoj," řekl přiškrceně. Tak jsem tedy našel svou rodinu.

Porážka Hitlerovi skutečně patří. Je jen s podivem, jak dokázal
zmanipulovat takové masy lidí. Škoda zbytečných obětí i materiálních škod.
Snad jen aby už se další takový Hitler nenašel. Za toto století již bylo
válek dost. A bylo by lepší, kdyby se již nic takového neopakovalo. „Snad
se podaří udržet mír.“ Zašeptala Janina, když jsme spolu znovu tančili
náš oblíbený Vídeňský valčík. I já tomu věřil…